The Information service has been stopped.

Zbyněk Baladrán: Promlouvat k druhým

46949 474011426030089 1709621362 nZbyněk Baladrán (*1973) patří mezi důležité postavy své umělecké generace. Výrazným způsobem se v různých rolích podílí i na formování současné umělecké komunity, ať už prostřednictví kurátorských projektů nebo svou vlastní tvorbou. V roce 2001 spoluzaložil galerii Display, později Transitdislay, několikrát byl mezi finalisty Ceny Jindřicha Chalupeckého, v roce 2004 byl pozván na bienále Manifesta 5. O šest let později byl jedním z kurátorů Manifesty 8 v Mursii. V loňském roce vystavoval v Československém pavilónu na Benátském bienále. Bylo velmi příjemné se s ním setkat a mluvit, v kavárně Ouky Douky při pauze na oběd, kam si odběhl z Veletržního paláce.

Potkali jsme se poprvé na tvé výstavě v liberecké galerii DADS, již to sice není aktuální, ale stejně, mohl bys to nějak okomentovat?

Výstava v Liberci byla něco jako adaptací jedné mé dřívější instalace, která byla sama o sobě také adaptací. Konkrétně se jednalo o text Bertolta Brechta „Pět potíží při psaní pravdy“ z roku 1934. Brechtův text je jakýmsi návodem jak psát ve fašistické nebo fašizující se společnosti, tedy něčím co mě zajíma posledních pár let. Před sedmi lety jsem vytvořil video, které text aktualizovalo a spojovalo se současností. Pak jsem v průběhu let ten text opakovaně četl a vždy mi přišlo, že se na jeho aktualnosti nic nezměnilo. Naopak si myslím, že je srozumitelněší a asi i aktuálnější něž třeba v devadesátých letech. Pro výstavu v Liberci jsem uvažoval jak text adaptovat novým způsobem. Použil jsem, zase podle jiné Brechtovi metody práce s výstřižky, nalezené fotografie, které jsem spojoval s jednotlivými větami a částmi textu. Zní to banálně, ale účinek takový není, protože nešlo o ilustrování smyslu, ale spíš o obrazovou antitezi.

 

Takže obraz a text se v této práci vzájemně konfrontují, popírají, jdou společně a tím své významy zdůzaňují?

Je zde samozřejmě několik vrstev. Ale primárně mi šlo o to aby se obraz a text nepotkávali v popisnosti. Jednoduše, věci, které spolu nesouvisí, dokáží ve spojení díky asociacím otevřít nečekané možnosti pochopení smyslu.

Způsob jakým pracuješ, nejen v tomto případě, je určitým druhem recyklace. Používáš existující texty, použité fotografie si našel na internetu, nic nevytváříš, přeskupuješ, hledáš nový výzman nebo je to jinak?

Možná se jedná o recyklaci, ale přesto se jedná o tvorbu. Pracuji se světem, který znám, jde o akt rozhodování, nestarám se o originalitu v tradičním smyslu. Něco prostě dává smysl a je jedno kdo to vytvořil.

Jak je to s autorským právem?

To je samozřejmě problém. Jsme součástí společnosti založené na komodifikaci všeho. Z toho vyplývá, že každý artefakt má svou hodnotu a kdo ho používá nebo s ním jinak nakládá musí platit nebo získat souhlas s použitím. My umělci se můžeme ohánět duchampovskou tradicí, stoletím používání metod koláže a apropriace různých předmětů v rámci umění, ale pro právo to bude vždy porušování autorských zákonů. Tedy, každý kdo použije jakékoli dílo nebo jeho část od jiného autora, tak musí získat jeho souhlas. Což je většinou nerealistické. V dnešní záplavě digitálních autorských děl a produktů, autorská práva porušuje nevědomě skoro každý.

Řekl bych, že je to princip obzvlášť charakteristický pro dnešní dobu, kdy se neustále dokola přehrabujeme v kvantu informací a znovu a znovu je recyklujeme, přetváříme..

Jasně, tento fenomém přinesly nové technologie produkce a možnosti masové reprodukce. Primárně tiskové techniky a fotografie, dnes samozřejmě digitální média. Obrazy dnes produkují dopředu nastavené stroje, takže je jasné, že takových obrazů je nespočet. Co s nimi? Recyklace jim dá nový smysl...

Jak vnímáš tuto změť recyklovaných, kopírovaných informací v reálném prostředí místa, ve kterém žijeme?

Je to komplexní obraz systému, ve kterém žijeme. Ať už se jedná o devadesátá léta nebo dnešek, vždycky je ten obraz rozdílný a přehlcený. Dnešek vypovídá o tom, že jsme pod obrovským tlakem kapitálu, který ovládá úplně všechno. Každý obraz, předmět, který vidíme, vztahy které reprodukujeme souvisí s výrobou, penězmi a jejich akumulací.

Fotografie už dlouho dobu, možná už od svého počátku, zažívá bipolární období, kdy na jedné straně slouží systému a kapitálu a na straně druhé stále svádí zápas o potvrzování pozice v rámci umění. Často se stává, že obrazy, které vznikly primárně jako volné umění, pohltí reklama. Lze tebe považovat za fotografa? Jak ty sám vnímáš pozici fotografie v současném světě?

To je víc otázek. Myslím si ale, že žádný zápas o uznání fotografie se nejedná. Uměním se stává to, co za něj prohlásíš nebo tam kde vznikne konsenzus. A konsenzus o fotografii, že je uměním už dávno nastal. Jedná se spíš možnost uplatnění svého vlivu. Co se týká pohlcení umění reklamou. Takový pohyb je předpokládatelný, už jsem v úvodu mluvil o komodifikovatelnosti všeho. A když se nabízí možnost zisku? Ve společnosti kde zisk je zlatým teletem? V takové společnosti je to vnímáno jako cnost.

K otázce jestli se cítím jako fotograf? Ne, necítím se být fotografem. Fotografii používám a vnucuji fotografiím smysl, který chci. Někteří lidé ovládají technologii lépe než ostatní a jsou vnímáni jako fotografové. Tím nemyslím sebe. Pro takové lidi to může být dnes složité, jsou vystaveni konkurenci profánnosti fotografie a její automatizace. V každém případě kdo ovládá a rozumí technologii fotografie má vědomosti a schopnosti, které jsou báječné.

Pro snahu o dasažení tohoto cíle, záleží na stylu jakým se o to pokoušíme, co dnes vlastně umělecký styl?

Nevím, umělecký styl je něco procesuálního, co se tvoří během opakované tvorby v čase. Jsou jistě umělci, kteří na stylu záměrně pracují a budují si určitý nezaměnitelný rukopis. Já spíše patřím k umělcům, které to tolik nezajímá. Přesto se nejspíš nějaký styl dá na mé práci vypozorovat. Tak jako asi na každé práci. Budování stylu je dnes pro mnohé budováním obchodní značky, možná je to podvědomé, ale tak jsou různé aktivity čím dál více ekonomizovány, pronikají do světa umění různé marketingové strategie...

Jak vnímáš současnou uměleckou komunitu?

Znásobil se počet uměleckých škol a absolventů, kteří jsou vzděláni v oblasti umění. Tenhle fakt vytváří nové podmínky a nové otázky. Vnímám, že se na rozdíl od doby před dvaceti lety, obrovsky rozšířila komunita, která spolu hodně kooperuje a je vnitřně soudržná. Ale soudržnost je to možná omezená pouze jako obranný mechanismus osamocenosti. Chybí tu propojení s většinovou společností na různých úrovních, to znamená přes instituce, které jsou u nás sice existují, ale jsou z různých důvodů retardované a komunikaci nezproředkují. Každopádně je tu velmi živá a heterogenní komunita lidí, kteří se většinou znají a jsou svázáni různými aktivitami.

Máš i pocit, že tu je vyloženě vůle se takto spojovat?

Myslím, že vlastně ani moc jiného nezbývá. Možnost, že člověk tvoří a může to sdílet s ostatními, je daleko větší než třeba v devadesátých letech. Na druhou stranu se dá říct, že umělecká komunta je uzavřená, ale to souvisí s tím, že žije právě mimo oficiální prostředí. Protože kdyby tady existoval přívětivější přístup státu a rozvinutý trh s uměním, tak bychom tu měli úplně jiné podnímky. Například v Miláně funguje rozvinutý trh s uměním, ale není tam skoro žádná alternativní scéna nebo komunitní umělecký život. Většina umělců se tam orientuje na komerční galerie.

Ty sám si galerii založil. Můžeš mi říct v jakém stádiu se tenhle projekt nachází, co se aktuálně děje?

Já bych možná na začátek shrnul jednotlivá období i důvody proč jsme galerii Display, nyní tranzitdisplay, založili. Bylo to z potřeby, které je platná i dnes, z potřeby sdílet problémy umění a důvody proč dělat umění a pro koho. Mě vždycky zajímala reflexe, kterou může galerie poskytnout společnosti a umělcům. Když jsme před dvanácti lety začínali, žádné podobné galerie v Praze neexistovaly. To samozřejmě ovlivňovalo to co jsme vystavovali. Nyní jsme něco jako etablovaná galerie, v jiném prostředí a s jiným očekáváním. Ale, mám pocit, že jsme neustále na začátku, pocit že je nutné předefinovávat a znovu promýšlet výstavní formáty. Pro nás je to ale především místo setkávání a sdílení. Od začátku jsme se orientovali na umělce ze zahraničí a projekty, které mají mezinárodní dosah. Přesto jsou naše aktivity ukotvené do místního prostředí, téměř každý druhý den se něco děje čím dál častěji s mimouměleckými přesahy.

Na tohle naše setkání si přišel z Veletržního paláce, kde připravuješ výstavu z pozice architekta. O co jde?

Já sám jsem typickým produktem místního prostředí. I když budu teď mluvit za sebe, popíšu situaci, kterou zná spousta umělců, po tom co vyjdou ze školy. Jestliže člověk chce být umělcem a nadále se tomu věnovat, tak v dnešních podnímkách se uměním jen tak živit nebude. Žívím se tedy vším co může s uměním souviset a přináší mi uspokojení Jsem umělec, kurátor, architekt výstav, někdy i učím. Zajímá mě všechno spojené s umění a čím se můžu i uživit. To je zkušenost mnoha umělců. Mnoho jiných pracuje v reklamním průmyslu a je to pro ně otrava a trápí je to. Jako architekt jsem letos dělal několik výstav a ta poslední, kterou nyní dělám je monografická výstava Jana Kotíka staršího, dědečka Jana Jakuba, který má po dlouhých letech retrospektivní výstavu ve Veletržním paláci. Je to pro mne cenná zkušenost setkávání se s jiným uměním, umělců z jiných generací. Je to velmi cenná a inspirativní zkušenost, která ovlivňuje moji volnou práci.

Ty sám si tedy spokojený?

Věnuju se umění na plný úvazek, kromě kurátorování výstav v tranzitdisplay jsou zde další výstavní projekty a moje vlastní výstavy. Dělá mi to radost.

Kromě všech svých rolí, které si popsal, patří sem třeba i sběratelství? Jaký vztah máš ke sbírám umění?

Já mám doma pár věcí od přátel, známích, kteří mi své práce většinou darovali, ale nejsem sběratelem. Vím ale o umělcích, třeba ze střední generace, kteří aktivně nakupují věci mladších autorů, ať už z důvodu, že se jim to líbí nebo je chtějí podpořit, tam možná vznikají základy budoucích sbírek, ale já nesbírám umění. Dlouho jsem měl pocit, že se musím s jistým fetišismem spojeným s artefakty nějak vyrovnat. Nejspíš tomu odpovídá i charakter mých prací. Trvalo mi dlouho než jsem se srovnal s tím, že v systému, který je založený na komoditách a jejich pohybu se toho nejde úplně zbavit. To si můžeme jenom myslet.

Možná existuje i vnitří boj s tím, že to takhle je a nejde se tomu vyhnout..

Jsou různé způsoby jak přistupovat k umění, jsou různí umělci, ale myslím, že všichni mají něco společného. Chtějí říct něco pravdivého. Chtějí říct něco co pomůže pochopení situace ve které se nacházíme, porozumění proč jsme lidé, jak funguje naše společnost. Největší překážkou tomu je fakt, že je v umění viděna komodita. Spousta umělců se tím jistě trápí. Vytváří něco v co věří, že má nějaký smyslí smysl, a někdo tomu dává jiný, pokleslejší smysl.

Myslíš, že pořád ještě trvá takový ten romantizují pocit na umění a umělce? Porovnáš to se zahraničím?

Myslim si, že všichni, včetně mě, v sobě máme určitý romantický pohled na sebe sama a umění. Vždycky to hraje nějakou roli. I když mluvíme o nějaké objektivizaci, racionalizaci, snažíme se přistoupit k umění tím nejadekvátnějším způsobem, vždy to hraje nějakou roli. Už jen tím, že si říkáme umělci a jsme součástí uměleckých komunit. Je to součást historie, která je silně ovliněná romantismem 19. století. Tohle je rámec, ve kterém se pohybujeme. V zemích, kde existuje nepřerušené kontinuum sto padesáti let kapitalismu, je takový rámec daleko více strukturován. Všichni přesně vědí co mohou očekávat od státu, co lze očekávat ekonomicky, jak funguje subverzivní náboj uměleckých děl, a co je na tom romantického. V devadesétých letech u nás, byl myslím velký zmatek v tom, vůbec pochopit co znamená přechod z byrokratického socialistického režimu do nového kapitalistického, který byl obecně s radostí vítaný. Pochopení toho do čeho vlastně jdeme, do čeho se dostaneme trvalo dvacet let. Nešlo to ani intelektuálně pochopit, museli sme to prožít. Jsme teď v situaci etablovaného kapitalismu, akorát máme daleko horší podmínky společenské. Výhody, přes to jaký komunistický systém byl, byly vybojované a těch jsme se dobrovolně vzdali, což na západě nezažili. Tam fungují rezidua podpor a společenských institucí, které vytvářejí kulturnější přostředí než u nás v divokém kapitalismu, kde je umění vnímáno jako něco zbytného. Mluvím o tom taky proto, že dokud člověk pořádně nepochopí v čem žije, tak potom jeho tvorbou prochází neskutečná naivita a služebnost systému, ve kterém jsou věci produkované. Myslím, že pro každého umělce je zásadní, pochopit v čem žijeme. Nemyslet si, že žijeme v tom nejlepším z možných světů, ale ve světě, který je vysoce nespravedlivý, založený na určitém způsobu vykořisťování a pohybu tekoucího kapitálu. Když tohle člověk pochopí, začne se dívat realističtěji na svou práci.

Takže si myslíš, že by umění mělo být nějak angažované?

Myslím, že by mělo být vždy angažované, ve smyslu snahy o kritickou reflexi reality. Na druhou stranu jsou umělci, kteří jsou obrácení do sebe a to okolo je moc nezajímá, přesto jsou schopni mluvit o době, ve které žijeme. To se nevylučuje. Většina mladých umělců přichází s romantickou představou, že se mohou stát umělcem, jakýmsi zvláštně chráněným druhem. Že mají nějaké speciální prožitky, které budou sdělovat ostatním. Tato naivní představa je může udělat nešťastnými, protože nepochopí, že nemohou žít v bublině, nikdo to neocení.

Souvisí to s určitým způsobem s profesioním přistupem? Není potom nutné se těmi věcmi přehnaně osobně drásat. Zedník staví zeď, umělec dělá umění..

Asi bych to nenazýval profesionalitou, to je takový matoucí výraz, který souvisí s produkcí a tím, že dobrý profesionál něco dobře zvládá, ale nemluví to o tom jak je ta práce reflektivní nebo hluboká. Spíš bych mluvil o vzdělání a zkušenostech, které pomůžou, aby se člověk nenechal nachytat, protřel si oči.

Kdo je pro tebe dobrý umělec?

To je subjektivní kategorie, každopádně každý kdo promlouvá k někomu jinému, a ten mu naslouchá. Podle mě je to schopnost dokázat vyjádřit něco, co pomůže druhým pochopit situaci, ve které se nacházíme. Nejde jen o společenské zakotvení, ale třeba i o estetické vnímání. Svět je komplexní a lidé v něm potřebují umělce aby se neztratili.

Rozhovor vedl Roman Dobeš. Otištěno v Ateliér No. 3.

více info: zbynekbaladran.com

This project

is being supported by the Ministry of Culture of the Czech Republic.

visegrad fund logo blue 800