The Information service has been stopped.

Barbora Bálková - Nepřestala jsem si hrát

BBportretRozhovor Romana Dobeše

Barbora Bálková (*1978) je výtvarnou umělkyní, často pracující s médiem fotografie. V její práci jsou výrazná především témata lidské identity, osobních prožitků nebo rodinné historie, jak ji zpracovala v jedné ze svých posledních prací s názvem Babičky. Výrazným akcentem její tvorby je také svébytný druh absurdního humoru, parodie, schopnost komunikovat ženská témata nebo přízračné zpracování snových vizí. Její fotografická tvorba se také vyznačuje výraznou vizualitou a určitou divadelností inscenovaných scén. Její obrazy rozvíjejí příběhy a s divákem komunikují, o čemž svědčí i účast na mnoha domácích a zahraničních výstavách. V roce 2005 byla nominovány na cenu Essl award.

 

Báro, můžeš mi prosím, krátce říct, čím si v rámci studií a doby, po kterou se věnuješ umění, prošla, co děláš dnes?



V roce 2000 jsem nastoupila k Jiřímu Davidovi do ateliéru Vizuálních komunikací, v tu dobu jsem hodně malovala. Po roce David z AVU odešel, jeho studentů se ujal Vladimír Skrepl a ve druhém semestr druháku jsem už byla u Veroniky Bromové, která právě na školu nastoupila a tam jsem se začala věnovat fotce a práci s počítačem. Zároveň jsem dál malovala, ke konci studií jsem už dělala hlavně fotku. Dnes se věnuju malbě, fotce a tvorbě objektů.

Média si vybíráš podle toho, co chceš vyjádřit?

Ano. Když maluju, týká se to více mých osobních světů, ale i snů, představ a vizí, které jsou jakoby metaforou událostí z mého života. Focení se dotýká takové obecnější roviny, i když samozřejmě zase zpracovávám věci, které na mě doléhají. Objekty jsou potom odosobněné nejvíc. Baví mě se volně pohybovat mezi médii.

Fotografuješ hodně sama sebe. Je to čistě praktická záležitost?

Moje fotografie jsou inscenované, není to dokumentární práce ani zachycování reality. Když mám nějakou představu, v níž potřebuju figuru a chci ji pokud možno hned realizovat, tak použít sebe je nejjednodušší. Taky by bylo komplikované někomu vysvětlovat svůj záměr, proto často mám sama sebe jako „výchozí materiál", se kterým dál pracuju, jsem herec a režisér obrazu zároveň. Vyhnu se pak riziku, že zprostředkování někým jiným nebude dostatečně fungovat, nebo zavede můj záměr jinam.

Sedíme v divadle Komedie. Jaký je tvůj vztah k divadlu a herectví?

(úsměv) Jsem vlastně frustrovaná herečka. Láká mě ta bezprostřední cesta vyjádření emocí... bez plátna, bez štětce, foťáku, počítače zprostředkováváš zážitky... Takže ano, mám dobrý vztah k divadlu. Chodila jsem do pár kroužků, točila jsem občas s kamarády z FAMU, čas od času hraju v reklamě.

Takže se živíš jako modelka, točíš reklamy?

No, už když jsem přišla do prváku do Prahy, tak jsem se musela nějak živit a tohle byla nejjednodušší cesta.

Máš pro to myslím nejlepším předpoklady...

(smích) Děkuju. Snad to půjde až do sedmdesáti, budu točit ty Wobenzimy a tak...

Já musím, říct, že mě divadlo hodně baví...

Já jsem teda nikdy divadlo nehrála, tak že bych stála na divadelních prknech, ale láká mě to. Ale jelikož jsem introvertní typ, jsem asi na svém místě.

Tvoje série fotografií s názvem Masky, kterou jsem jako první před lety zaznamenal, je hodně o převlékání, navlékání, je to i o herectví?

Na fotkách je jen hlava a ke všemu veškerá mimika je potlačená maskou. Bylo by to možná blízké antickému divadlu, kdy charakter postavy udávala právě maska. Pro mne ale bylo tehdy nové to spojení rukodělné práce a fotografie. Líbilo se mi, že vedle výsledné fotky, vznikne nějaká reálná samostatně fungující věc. Sériie Masek se pořád rozrůstá o další materiály, s nimiž se dostanu do kontaktu. Nedávno jsem pracovala na velkých objektech z kostí. Tak hned jak mám nový materiál, sestavím z něj masku a vyfotím. Konkrétně Masky jsou takový můj dlouhodobý projekt, vzniká už skoro deset let. V současné době je jich asi čtyřiadvacet kusů. Když mám k dispozici zajímavý materiál, využiju ho třeba na více projektů.

Takže pracuješ na více věcech najednou?

No jasně. Když jsem fotila masku, kde využívám plátky šunky, použila jsem ji i do jiného projektu, ve které jsem z těch plátků vytvořila bikiny. Když jsem pracovala na masce, která je udělaná z psích chlupů, přišla inspirace k mé k diplomce. Tam jsem ale psí chlupy už nahradila lidskými. S jejich použitím si ženy imitovaly vous a tak ze sebe vytvářely své ideální mužské protějšky a prostřednictvím fotomontáže i situace s nimi.

A zpět tedy k tomu divadelnímu, hereckému vyjádření..?

To se asi promítlo nejvíc v mém projektu Sebevraždy. Vybrala jsem několik literárních postav (Ema Bovaryová, Madam Butterfly, Ofélie, Anna Karenina..., které spáchaly sebevraždu. Vsadila jsem je do prostředí dětských her (Karenina v dětských kolejničkách, Ofélie utopená v bazénku atd) a takto jsem na inscenovaných fotografiích rekonstruovala jejich literární smrt.

Jaká je Báro tvoje motivace k umění?

Chci být hrozně slavná a ceněná, aby se moje věci prodávali za hrozné peníze, abych si mohla žít jako prase v žitě.. (smíích). Ale vážně: já jsem si vlastně nikdy nepřestala hrát. Dělám tyhle věci odmalička a nevím, co bych dělala jiného. Baví mě realizovat svoje nápady, přemýšlet o věcech možná nezaběhnutým způsobem a tím jak se tomu věnuju, objevují se další a další a celé se to rozvíjí, snad to baví i někoho jiného. Jinak vydělávat si tím, co mne zároveň baví a s čím si vlastně hraju, to by bylo samozřejmě ideální.

V jaké fázi se právě nacházíš, jestli to jde okomentovat..?

Myslím si, že jsem se v poslední době pustila do obecnějších témat, právě díky odklonu k objektům. V práci s kostmi jsou úvahy o životě, smrti, v houpacích objektech se dotýkám politiky a témat nedávné minulosti. Nyní se mi myslím otevírá nová kapitola a jsem sama zvědavá, kam mě to zavede. Je to z mnoha hledisek náročnější práce než focení, k tomu si chodím trochu odpočinout. Poslední fotografická práce, ve které jsem fungovala jako model, se jmenuje Rozprostřeno. Vytvořila jsem naddimenzované šaty, které se rozprostírají do okolního prostoru tak, že ho celý překryjí. Zakryté věci, ale zároveň definují tvar šatů. Figura tak díky ošacení i zahalení tváře splývá s okolím. Je to mimo jiné metafora o tom, jak člověk přetváří prostředí a jak ho to prostředí zároveň zpětně definuje.

Konzultuješ svojí současnou práci se svými bývalými profesory, spolužáky?

To je otázka přímo na aktuální dění. Letos jsem se začala účastnit takových neformálních setkání s několika spolužáky z AVU. Z iniciativy Jindry Červenáka vznikala skupina, která se jmenuje Reprezentace. Pravidelně se scházíme a konzultujeme své aktuální práce. Nikdy jsem to předtím mimo školu takto organizovaně nedělala. Výstupem těchto aktivit jsou katalogy shrnující práci uplynulého měsíce. Nutí nás to udržovat se v pracovním tempu a k určitému časovému horizontu textově zformulovat, co jsme vytvořili. Snažíme se o společné výstavy. Takže ze studijního prostředí jsem na čas vypadla, ale teď se do něho tímto způsobem vracím. Děláme si každý vlastní věci, často velmi odlišného charakteru, ale vzájemně si poskytuje nějakou zpětnou vazbu a to se mi zdá přínosné.

Co je pro tebe teď nejaktuálnější?

Od 13. června se účastním skupinové výstavy Fórum mladé umění v Galerii města Plzně, kde vystavím projekt Modlitba za mrtvou krávu, objekty z kostí. Koncem roku se pak výstava přesune do Řezna. Pár fotek ze zmiňované diplomky mám v Městské knihovně v Praze na výstavě Vnitřní Okruh kurátorované Vladimírem Birgusem. V létě bych měla mít menší výstavu fotografií v Řecku na ostrově Tinos.
9. června mi končí výstava v galerii Fotografic, kde jsem vystavila sérii Babičky. Jakkoli jsem mluvila o tom, že moje individualita ve focení nehraje roli, v tomto souboru fakt, že fotím sama sebe, má klíčovou roli. Celá série totiž vychází z naší rodinné historie a je o hledání mého vztahu k babičkám. Víceméně jsem své babičky nepoznala. Obě zemřely relativně mladé. Obou se dotkla dobová perzekuce, jedné věznění v lágru za války, komunistický útlak, těžké nemoci atd. Zbyla nám po babičkách spousta věcí, prostřednictvím nichž jsem se k nim snažila dostat a ve fotce jsem zinscenovala pět klíčových etap z jejich životů.

Jak tě tenhle průzkum rodinné historie ovlivnil?

Bylo to pro mě velmi zajímavé pátrání v rodinných dokumentech i vzpomínkách a vlastně uvědomění si vlastních kořenů. Ale šla jsem jen po blízké ženské linii. Jinak můj pradědeček, kterého jsem nezažila, byl generál Fanta. Protože za druhé světové bojoval v Anglii, byly právě kvůli němu babička s prababičkou internovány Němci v lágru u Kyjova. Byly tam od atentátu na Heydricha až do osvobození. Pradědečka jsem nezažila, ale moje máma na něj byla vždycky hrdá a říkala, že to byl jediný skvělý chlap, kterého poznala (smích). Můj dědeček byl divadelní ochotník a sbíral obrazy a já si pamatuju, že jsem jako dítě koukala obdivně na ty nezvykle velké krajinomalby. Ale zemřel taky velmi brzy.

Jsi někdy na pochybách, myslím obor, kterému se věnuješ..?

Myslíš, že bych si říkala, proč jsem nevystudovala práva?

Třeba..

Asi by to bylo praktičtější a člověk by zřejmě o sobě tolik nepochyboval a neřešil existenční otázky. Možná by potom bylo snadnější věnovat se uměleckým projektům. Otázka ale je, jestli by to potom vůbec šlo. Ale odpověď: dělám to, co chci, mám svobodu se všemi pozitivy i negativy a zatím mi to vyhovuje.

Tak ti přeju hodně štěstí a děkuju za rozhovor.

Taky děkuju.

Více informací: www.barborabalkova.cz

This project

is being supported by the Ministry of Culture of the Czech Republic.

visegrad fund logo blue 800