The Information service has been stopped.

Lukáš Machalický: Kde se vzala broskvová barva

Lukas Machalicky webLukáš Machalický (*1984) vystavoval nedávno v liberecké galerii Die Aktualität des Schönen..., instalace nesla název Raut. Jeho práce se v posledních letech zaměřují především na vztah textu a informací, které v sobě psané slovo nese a možnost vyjádření těchto vztahů pomocí trojrozměrné instalace. V práci Lukáše Machalické je také patrný vliv architektury, ke které se staví jak z pozice teoretické, kde zkoumá procesy, které architekturu a urbanismus přímo nebo nepřímo ovliňují (instalace Raut, 2013), tak z pozice prostorové (Šedá zóna, 2010, Nalevo ode mě, napravo ode mě, 2010). Nejen o jeho poslední instalaci Raut jsme si povídali v jeho pražském ateliéru.

 

Lukáši, k tvé nedávné výstavě v liberecké galerii DADS... Vyložil jsem si tvou instalaci s názvem Raut správně? Pracuješ zde s nějakou sumou informací, kterou může být celkem cokoliv a která je vlivem času a dalších aspektů jaksi neaktuální, deformovaná a na základě těchto pokřivených základních vstupních dat vzniká nová vychýlená realita...?

Možná bych použil spíše slovo nejasná než neaktuální, v instalaci hraje roli určitá nesrozumitelnost. Celé se to točí okolo spisových desek – vzor mramor, zajímá mě vztah samotného textu a slova s něčím (mramor), co souvisí se stavbou, konstruováním a budováním, míra propojení nehmotného slova se skutečným prostorem. Vlastně není docela zřejmé o jaké informace jde, do složek není možné nahlédnout. Jsou to prázdné nedotčené papíry? Neurčitost je vidět i na nejasných základech, na kterých stojí společenské stolky i levitující mapa v instalaci. Musíte se ohnout a naklonit pod ubrus.

 

Můžu tedy brát mramorový fascikl jako základní stavební kámen, který je založen “na křivo“ a podle něj potom vzniká pokřivená stavba, prostředí...?

Ano, jako konstrukční prvek ho lze vnímat. V paralelním textu k výstavě o tom v přeneseném významu píše Vít Havránek na příkladu instalatéra, který se snaží něco opravit, neustále nastavuje další trubky, přidává kolena, podepírá propadající se příčku v koupelně a probourává se do dalších místností. Je to neustálé větvení a podepírání vrtkavé konstrukce. Fascikl spisových desek bych přirovnal k nerovnosti terénu, která vychyluje vše, co na ní stojí. Mramorový motiv se potom dále objevuje v objektu mapy a ve videu, kde se vše dostává od lidského rozměru nakloněných stolků a vodováh k většímu geopolitickému měřítku. Mapa je rozložená na něčem, co připomíná konstrukci stanu nebo deštníku, na offsetový papír s nízkou gramáží je zespodu vytištěný mramorový vzor. Na první pohled to není vidět, ale lehce prosvítá na lícovou stranu. Video umístěné vedle to potom dokáže zprostředkovat v časové ose. Přirovnal bych to k tekoucímu proudu půdy odtržené od země. Je to skoro neviditelný proces, většina diváků to ani nezaznamenala, video považovali za statický obraz. Mimochodem právě Liberec takovou situaci docela dobře ilustruje, protože to, co je vidět okolo Fügnerky... tam se to skutečně děje.

Máš dojem, že jsme tímto způsobem nějak historicky manipulovaní?

Spíš bych řekl, že sami ztrácíme přehled. Je to podobné jako internet, někdo má problém se v tom množství vyznat a vidět věci z odstupu. Je to taková dezorientace v prostoru. Ale zase rozhodně to nemá z mojí strany nějaký moralistní rozměr, jenom sleduju, jak se mechanismus vyvíjí, jak funguje.

Jak tě ovlinilo rodinné prostředí a jeho informace? Na začátku jsi mi řekl, že ateliér ve které právě sedíme, je po dědovi...

Moji oba rodiče jsou s kulturou spjatí. Táta je kurátor a máma divadelní kritička. A asi mě dost ovlivnil děda, který byl architekt. Ale šlo to přirozenou cestou, střední uměleckou školu jsem nestudoval. Tohle období jsem chtěl co nejrychleji proletět, základní školy jsem si ani nevšiml, vlastně jsem si tam jenom chodil o přestávce zakopat s plechovkou, ale střední škola se skoro nedala vydržet. Na Vysoké škole uměleckoprůmyslové jsem začal studovat v ateliéru dnešní Intermediální konfrontace (Tvorba konceptuální a intermediální) u Jiřího Davida, prošel jsem různými ateliéry, absolvoval jsem roční stáž v ateliéru Architektury II u Evy Jiřičné, v rámci zahraniční stáže jsem studoval UdK v Berlíně. Absolvoval jsem na Supermédiích (Prostorová tvorba).

Vzpomeneš si na nějaký moment, vnitřní nebo vnější, který pro tebe představoval zásadní zlom v tvé práci, jak myslíš, že tě vnímá umělecká veřejnost?

Ani ne. Je pravda, že mě asi ovlinilo, že jsem prošel různými ateliéry. Při zpětném ohlédnutí vnímám výrazně (pozitivně) konfrontační vedení ateliéru Jiřího Davida, studenti dostávali i úkoly, které šly vysloveně proti jejich uvažování, nebylo to jednoduché, ale paradoxně je mi dnes takové mýšlení blízké. Ale jinak si myslím, že to je spíš vývoj. Je zajímavé, jak různé věci oslovují různé skupiny. Je třeba věc, která osloví odbornou veřejnost a absolutně nefunguje u běžných diváků. A naopak. Někdy se to sejde tak, že to funguje pro obě skupiny, odborou i laickou, každá to pochopitelně čte trochu jinak. Mám pocit, že se mi to stalo u dvou tří instalací, nejvíc asi u Sebraných spisů. Samozřejmě je to dost komplikované, protože spousta věcí potřebuje vysvětlení, pokud to zafunguje na první pohled, je třeba vnímat a číst další roviny, což je způsob vnímání, na který není laická veřejnost zvyklá. Na druhou stranu umění nemusí být ve všem srozumitelné.

Jak funguje sběratelství a prodej formy umění, které se věnuješ, prozradíš svou vlastní zkušenost, situaci?

Zažil jsem období, kdy jsem se živil jenom uměním, i období, kdy téměř ne. Trochu odlišná situace je přece jenom v malbě, která je i díky rozměrům více přístupná. Jinak konkrétně v mém případě, přednáším současné umění na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, což je takový základ. Navíc mě to časově tolik nezatěžuje, až budu chtít jet na rezidenční pobyt, odjedu, nejsem ničím vázaný. Musím říct, že to nakonec jde, nicméně pozice současného umění asi není v české společnosti ustálená, i když se to pomalu mění. Nedávnou jsem v autě poslouchal rozhlasovou četbu vzpomínek Madeleine Albrightové, její tatínek byl velmi blízko Benešovi v exilové vládě. Když se rozhodovalo o mobilizaci její otec byl silně pro, ona to zpětně vnímá nejednoznačně. Ale zajímavá byla část, kdy se mluvilo o tom, že země byla zachráněná, ale národ to zlomilo. Tam někde bude to, že si všichni natírají paneláky broskvovou barvou a před rozpadlým domem stojí mercedes z druhé ruky.

Jak ty sám přistupuješ k tvorbě, je to věc spíše idealistická nebo realistická? Současné umění se často prolíná s vědeckým přístupem, technologií...

Vzhledem k tomu, že jsem prošel evropským uměleckým vzdělávacím systémem, pracuju konceptuálně, i když co to vlastně je? Mám pocit, že to dnes ani jinak nejde. To pochopitelně neznamená, že nepoužívám intuici nebo intuitivní prostředky, to se ostatně ani s konceptem nijak nevylučuje. Obecně na vysokých školách jsou umělci vedení k racionálnímu uvažovaní (ve smyslu metodiky práce). Snaha rozvíjet uvažování směrem, který stojí na teoretickém základu, tady určitě je. Nemusí to u každého fungovat, to je jasný, ale skoro nikdo ze současných autorů nepracuje tak, že by racionální složku úplně odtrhl.

A co rozdělení formálních přístupů, máš dojem, že některý z nich je dnes dominatní, je to koncept?

Je to úplně jedno, rozdělování na média je podle mě v současném umění nemožné, podobně jako se prolíná (post) postmoderní společnost, prolíná se i umění. Stačí se jenom podívat na to, jak jsou koncipované výstavy. Nejde o lineární dramaturgii, ale spíše o jakési množiny a podmnožiny, které se prolínají, je to vidět i na některých architektonických projektech současných galerií (SANAA apod.). Třeba malba, o které se říkalo a říká, že je na ústupu. Nemám pocit, že by taková otázka vůbec měla ležet na stole. Pokud jde o mě, oslovují mě malíři, kteří dokážou překročit vnitřní problematiku malby. Napadá mě Marek Meduna nebo Robert Šalanda, ze zahraničních autorů Thomas Scheibitz.

Byl jsi na stáži v Berlíně a naposledy nedávno v Itálii. Dovedeš si představit sebe v Berlíně a co by teď bylo jinak?

Střednědobě si to představit dovedu, v Berlíně, New Yorku nebo někde jinde, možná se to i časem stane. Taková zkušenost určitě změní život i uvažování, ale těžko se to dá odhadnout předem. Nakonec vždycky to lze uskutečnit, Berlín je tři hodiny autem. Nekteří autoři to tak dělají, třeba Ján Mančuška to tak dělal. Mnoho českých umělců, kteří v současnosti vystavují v zahraničí, pracují odsud, Eva Koťátková, Kateřina Šedá, Zbyněk Baladrán, Jiří Kovanda a další.

Jaký máš dojem z galerie DADS, uprostřed takového komplexu? Pokud vím, názory bývají vyhraněné..

Mně se to docela líbí, že je to v obchoďáku. Možná by se mi to líbilo ještě víc někde dole v hlavní části, aby to sralo víc lidí...

A úplně na konec, zmínil jsi svou Galerii SPZ. Můžeš říct, co se dělo, děje, bude dít?

Galerie SPZ je společný kurátorský projekt s Robertem Šalandou. Zaměřujeme se především na začínající nebo etablované umělce střední generace. Kromě celoročního programu připravujeme kurátorský okruh, který využívá vlajkového stožáru nad osou galerie. Právě vlajka (4×1 m) je pro

nás možností, jak trochu vychýlit okolní prostor ulice. Všichni autoři, které oslovíme, musí splnit podmínku přizvaného hosta, jakou formu si umělec zvolí je čistě na něm. Momentálně vystavujeme nizozemského umělce Tafa Hassama (kurátorka Karina Kottová), na červen připravujeme

íránsko-norskou autorku Azar Alssharif (kurátorka Markéta Stará). Také jsme zavedli výstavní formát Klubovna, který není primárně zaměřený na aktivity související s výtvarným uměním. Klubovna 01 sestávala z ping-pongového stolu, pálek a interakce s návštěvníky vernisáže, každý dostal při vstupu do galerie pálku a byl nucen zapojit se do obíhačky.

Lukáši, díky za rozhovor a přeji nám všem, aby se co nejvíc návštěvníků do obíhačky opravdu zapojilo...

Děkuju.

 

rozhovor vedl Roman Dobeš

 recenze výstavy Raut

více informací:

www.lukasmachalicky.com

www.galeriespz.com

This project

is being supported by the Ministry of Culture of the Czech Republic.

visegrad fund logo blue 800