The Information service has been stopped.

Jiří Kovanda: Zábleskem dojít k uvědomění

 

jirikovanda_letna

Jiří Kovanda oslaví v příštím roce kulaté jubileum. Po delším období, kdy byl kvůli nemoci poněkud stranou veřejného dění, se opět s obdivuhodnou vitalitou pouští do další práce a na podzim tohoto roku se účastnil nebo se účastnit bude několika prestižních uměleckých prezentací. Nevyhýbá se ale i těm malým, kde dává příležitost studentům svého ateliéru Performance na ústecké UJEP. Jedna z nich proběhne 17. 10. v Kulturním centru Vratislavice 101010, kde se na jaře tohoto ruku představil i ateliér Intermédií Pavla Kopřivy. Jiří Kovanda má na českou uměleckou scénu značný vliv, a to jak z pozice autora, tak i oblíbeného pedagoga, který je vždy otevřen diskusi a jehož hlavním zájmem je vznik kvalitního díla. Možná pro to se v posledních letech ve slovníku kritiků a recenzentů objevil výraz „jako Kovanda".

Z vlastní zkušenosti mohu říci, že osobní setkání Jiřím Kovandou a jeho studenty, bylo neuvěřitelně osvěžující zkušeností a dětský úsměv téměř šedesátiletého moudrého muže je jednoduše odzbrojující a vypovídá o otevřené mysli, která skutečně poslouchá a snaží se porozumět.

Chtěl bych se hned na začátku zeptat, jak bude vypadat prezentace ateliéru, která se uskuteční 17. října v Kulturním centru Vratislavice 101010, jestli to lze už nyní říci? Nebo jaký je dnes ateliér Performance na ústecké FUD?

Ateliér se dost proměnil. Několik lidí odešlo, hlavně těch, kteří měli už něco za sebou a jejich práce už je více zformovaná. Skončili nebo přešli na jinou školu. Nyní budeme mít tedy hodně nových studentů, jak v prvním ročníku, tak i v magisterském studiu, které letos otevíráme poprvé. Takže přijde hodně nových lidí, o kterých nevím v podstatě nic. Chtěl bych je ale všechny hned od začátku zapojit i do téhle prezentace a výstavy. Takže je to zatím ještě taková neznámá, protože asi polovina lidí budou právě ti nově příchozí. Nicméně rádi bychom v prostorách centra představili celý stávající ateliér.

Říkáte, že od nového akademického roku startuje první ročník magisterského studia. Co čekáte od studentů, kteří se k Vám hlásí?

Velmi důležité jsou práce, na kterých lidé pracují mimo rámec přijímacího řízení. Pro mě je nejdůležitější vědět, co ten který člověk zrovna dělá, čím se zabývá, o čem přemýšlí. Do jaké míry pracuje samostatně. To je věc, kterou upřednostňuji i u studentů prvního ročníku bakalářského studia, u magistrů bych to pokládal za naprosto samozřejmé. Očekávám, že budou řešit své autorské věci, které chtějí jako umělci dělat sami za sebe, bez ohledu na nějaké školní úkoly. Takže naprostá priorita je samostatná práce a vytváření vlastních aktivit, které mohou být jakékoli, i mimo rámec ateliéru, který je daný spíše formálně. Studenti mohou dělat cokoli, mohou třeba malovat obrazy, když chtějí. Je to sice ateliér Performance, ale lze se tu zabývat opravdu jakýmkoli médiem.

Taková nekonečná svoboda je možná nejtěžší...

Někteří studenti to říkají. Obzvlášť v prvním ročníku, kdy jsou po střední škole zvyklí řešit zadání konkrétního úkolu. A najednou se octnou v prostředí, kde první krok musí udělat oni. Vždy opakuji, že první co uslyší, nebude to, co já chci od nich, ale naopak já chci nejdříve slyšet, co chtějí oni. A to někomu připadá těžké. Mě prostě zajímá to, co chtějí dělat oni a od toho se odvíjí další aktivita. Jsem přesvědčený o tom, že je to to nejdůležitější. Když chce člověk dělat umění, tak to není řešení nějakého úkolu, který mu uloží někdo z venku.

Pokud jde o takové osobní vyjádření, kde je podle Vás hranice příliš osobního, patetického, směšného, bezvýznamného?

Myslím, že není žádný jeden jediný možný a pravdivý způsob. Vše je věc osobního vidění a já myslím, že není nic, co by bylo bezvýznamné. Člověk se může vyjadřovat naprosto osobně, pracovat na svých osobních vztazích, může se vyjadřovat ke společenským problematikám nebo daleko obecnějším otázkám. Myslím, že je to věc každého člověka, který má prostě něco na srdci. Jestli je to patetické, tak ať to je patetické! Když to bude sedět. Někdy může být patetičnost trapná a jindy bude naprosto v pořádku. Stejně tak s banalitou... Já sám preferuji osobní výpověď oproti nějakým společensky angažovaným sdělením, ale to jsou moje vlastní preference a postoje.

Součástí práce umělce je i riziko, že to bude trapas, protože se nedá odhadnout, jak to divák zpracuje...?

Ano, samozřejmě. To riziko je, a myslím, že je i dosti veliké. Ale ono to tak být musí. Člověk, když chce něco dělat a myslí to vážně a opravdu do hloubky, tak prostě jde s kůží na trh. Něco o sobě sděluje a odhaluje se. A to může dopadnout všelijak a autor musí tohle riziko přijmout. Ale on i ten trapas může být nakonec pozitivní jak pro autora, tak pro diváka.

A musí to vyřešit jednou pro vždy nebo pokaždé znovu?

Ono se to asi nedá úplně vyřešit, jednou pro vždy. Máte nějaké svoje chutě a nechutě, různé strachy a obavy, a dostáváte se s tím do křížku vždy znova. Když se vám třeba jednou podaří překonat nějakou zábranu, není to vyřešené jednou pro vždy. To se nějakým způsobem vždy vrací a člověk se s tím musí příště znovu popasovat. Riziko chyby tu je a myslím, že je to dobře. Vždycky studentům říkám, ať se nebojí chybovat, ať se nebojí, že udělají blbost. Když už člověka něco napadne, tak by to měl udělat a zjistit co z toho bude.

Tak si postupně vypracují správný odhad...?

No ano, a určitou citlivost, je to dáno zkušenostmi, zkoušením věcí. Nic nezjistíte, když nic neuděláte, to nejde vymyslet. Když si člověk říká, jo, já bych udělal tohle..., kdyby..., tak to je kravina. Měl by to prostě zkusit bez ohledu na to, jak to dopadne. Takže nebát se, nebát se právě toho trapasu nebo chyby.

Od roku 2008 vedete ateliér Performance na ústecké fakultě UJEP. Jako autodidakt jste se vypracoval až na pozici uznávaného autora a pegadoga, příští rok oslavíte 60. narozeniny, jak to celé vnímáte, na kolik let se cítíte?

Já nevím, na kolik se cítím (smích). Mně to přijde divný. Nijak se snad netrápím tím, kolik mi je let. Rád se pohybuji v okruhu mladých lidí, normálně s nimi vycházím, alespoň doufám. Pro mě je možnost spolupráce s mladými lidmi přínosná v tom, že oni mají jiné zkušenosti, mají energii, ta je hodně důležitá, mají elán jiného typu. To je pro mě naprosto přínosné. A já doufám, že jim můžu na oplátku nabídnout svoje zkušenosti, které jsem za šedesát let nastřádal. Jinak nějaké zkušenosti pedagoga jsem měl už před založením tohoto ateliéru. Už dlouho působím jako asistent v ateliéru malby Vladimíra Skrepla na AVU. Ústí pro mě byla ale možnost, jak získat opravdu vlastní pole působnosti. A to mě samozřejmě lákalo. A současně bylo pro mě hodně zajímavé zaměření ateliéru na netradiční postupy. Z pražského ateliéru malby jsem si přinesl onen otevřený model, kdy se studenti mohou věnovat, čemu chtějí, a pro práci mohou využít médium, které se jim pro jejich vyjádření hodí nejvíc. Za tu řadu let vidím, že tenhle model funguje a podle mého názoru je to model nejlepší.

A vaší prioritou je studenty navést, pomoci jim právě třeba s překonáním obav...

Zásadní je, aby se sami pro sebe otevřeli a porozuměli sami sobě a našli, co je jim vlastní a co nějakým způsobem rezonuje s tím, jak jsou založení, kým jsou. Na základě otevřenosti, pravdivosti vůči sobě můžou teprve vzniknout zajímavé věci. Otevřít oči, okna a dveře a přijít na to, jak nechat fungovat to, co je nám vlastní, přirozené. Umění potom může pomoci otvírat nové pohledy, prameny, které u většiny lidí zůstávají skryté pod nánosem návyků, neobjevené, zablokované, a to je vždy hodnotné. A je potom možné, že si díky umění uvědomí to, co předtím neviděli, i když to měli celou dobu vlastně nadosah. To je pro mě nejdůležitější funkce umění, nějakým skokem, zábleskem dojít k uvědomění si něčeho. Což se liší od klasického vzdělávání se nebo dozvídání se informací. Umění není poučování.

Když vás poslouchám napadá mě, věnujete se nějaké filozofii nebo vycházíte z nějakého světonázoru?

Já teda nejsem žádný filozof, nikdy jsem se tím nezabýval. Vždycky jsem se snažil být spíš takový vnímavý tvor, který se rozhlíží. Ale když už bych měl něco takového jmenovat, budou to nejspíš zenbudhistické texty, zenové příběhy, haiku..., ty myslím měly docela vliv na to, jak přemýšlím o věcech. Ale spíš než myšlenkové postupy, byly to zase příklady jednání mnichů a jejich mistrů, příběhy z jejich životů. Je to příklad jednání, spíš než příklad přemýšlení o jednání. Takže, protože umění není věc, která by se dala učit, jde mi spíš o formu spolupráce a vzájemného obohacování, a tímhle způsobem se snažíme pracovat i v našem ateliéru, nejde o nějakou hierarchii „moudrého" a „nemoudrých", když to mám úplně zjednodušit, jde o spolupráci a o otevírání cest.

Teto váš přístup možná souvisí s tím, co jsem se o vás dočetl, totiž, že patříte mezi nejoblíbenější autory, pedagogy mladé generace...

Nevím, jak bych tohle měl komentovat, ale samozřejmě, když se objeví něco takového, člověka to velmi potěší. A je to něco jako potvrzení, že to co děláme, má smysl, a že to možná přesahuje rámec vlastního života.

Ptám se na to proto, a doufám, že teď nebudu příliš osobní nebo trapný, znám osobně dvě ženy, které mi řekly, že se do vás na základě vaší práce zamilovaly...

(smích) Já žádnou takovou neznám... To je docela zajímavé. To potěší ještě víc...

 

Říkám to proto, že bych vám chtěl přečíst otázky, na které se vás jedna z těch žen chtěla zeptat, když jsem ji vyzval, aby vám prostřednictvím mě položila otázku... (poznámka autora: Otázky označené jako E.) Takže:

E: Je estetika a sentiment v určité formě legitimní nebo je v každém případě zavádějící, protože je u každého člověka latentně číhající?

E: Existuje něco "nového pod sluncem"? Pokud ne, to že někdo přede mnou přišel s podobným nápadem pro realizaci mého není rozhodující?

Ať číhá, to je v pořádku, a estetika, sentiment, v pořádku, žádný problém, ať to je. Já myslím, že na tom není vůbec nic špatného.

Stejně je každá věc specifická. Když to prostě opravdu potřebujete udělat, udělejte to, nevadí, že někdo dříve udělal něco podobného, tohle bude vaše zkušenost. Umělci se asi vždy snažili vyjádřit takovým způsobem, který by byl v tu chvíli neotřelý, protože na to, co je už známé a zavedené jsou lidi vlastně zvyklí a ten pohled na něco známého už je nenutí k tomu, aby tu věc opravdu viděli. Takže máme snahu mluvit způsobem, který je neotřelý, neokoukaný, nezvyklý, aby se divák zarazil a měl pak chuť nahlédnout pod povrch. Proto se někdy může zdát, že nové věci, na které nejsme zvyklí, nejsou estetické, ale to není pravda. Každé vizuální umění je estetické, protože je to něco, na co se máme koukat. To je první věc, kterou musím udělat, podívat se, a abych to uviděl, musí to víceméně přitažlivě vypadat. Každé umění má svou estetiku a není na tom nic špatného. I ty nejpřísnější konceptuální výstavy mají svou estetiku. Takže toho bych se nebál. Je potřeba to však mít stále na vědomí a nepodléhat tomu v tom směru, že by člověk dělal věci jen podle nějakého estetického kánonu, ale bez jakéhokoli dalšího obsahu. Dělat věc, kterou tak opravdu cítím, je v pořádku vždy, ať je to klidně estetické jako blázen. A se sentimentem to je stejné. Když mám pocit, že něco prostě dokážu sdělit sentimentálním způsobem, tak proč bych to neudělal? Já bych se apriori nebál žádné možnosti, každá možnost je dobrá, záleží jen tom, co do toho autor vloží.

E: Jak důležitá je v této souvislosti aktuálnost (nemyslím módnost)?

Aktuálnost je důležitá. Ono se tady často kritizuje, že děláme věci jako v cizině, podle cizích vzorů. To je však zplošťování a zpovrchňování. V každé době je nějaký jazyk srozumitelnější než jiný, a když budu mít snahu něco říct, budu pochopitelně mluvit jazykem, kterým se zrovna mluví, tím který je v tu chvíli nejsrozumitelnější. Jazyk si tedy volíme, abychom řekli, co chceme. Takže klidně můžu malovat, nebo jindy dělat konceptuální věci, když je to zrovna aktuální. Obsah pak může být jeden a tentýž, klidně to můžu jednou namalovat abstraktně a podruhé vyfotit figurálně. Neznamená to, že když člověk mění formu své práce, nebo médium, nebo techniku, že tím znevažuje to, co dělal před tím. Důležitý je vnitřek, obal může být jakýkoli.

Promiňte, ale jak je to potom s autorskou originalitou a rozpoznatelností vizuálního jazyka konkrétního autora?

Autor ale bude rozpoznatelný stejně, i když bude dělat věci, které budou na povrchu vypadat různě. Bude rozpoznatelný podle vnitřku, podle toho, co je pod slupkou. Člověk má svůj postoj, svou vlastní pozici, ze které se vyjadřuje k věcem, a podle toho se pozná, kdo je. Samozřejmě i každý autor se vyvíjí , něco se děje, okolnosti se mění, ale to podstatné zůstává. Takže to je k té aktuálnosti. Víte, ono pak hrozí, že si člověk najde svůj styl, svou parketu, vytvoří si formulku, kterou pak opakuje a každý pozná, že je to jeho formulka, že je to Špála třeba, pak se to zacyklí, vyprázdní a zbude jen forma. Špálu rád používám jako příklad vždy, když se o tom bavíme, protože u něj je to evidentní. A je velice známý právě pro tu formu. Ten člověk na něco opravdu přišel, jeho práce byla dobrá a originální, vždy poznáte, že je to Špála, ale od konce 20. let minulého století cítíte, že tam není nic, nebo jen velmi málo z toho, co tam bylo před tím.

E: Má v tvorbě místo něco jako autokorekce?

Autokorekce tu vždycky bude. Napadají vás přece různé věci a vy si říkáte, tohle bych mohl udělat, tohle je blbost. Ale je dobrý, a velice často to opakuji, zaznamenávat si všechny nápady, skicovat, zapisovat, nic nezahazovat. Stane se, a stává se to často, že vás něco napadne a v tu chvíli vám to přijde jako kravina, ale později se k tomu můžete vrátit a uvidíte to v jiném světle, třeba i za třicet let. Najednou na to zíráte a říkáte si, ty jo, tohle mě tenkrát napadalo... Takže autokorekce funguje, ale někdy bohužel i špatně a nápady a myšlenky se pak ztrácejí do nenávratna.

E: Jak se vám mluví opakovaně o své práci? Neobrušuje se vysvětlováním něco z ní, nějaký nutný distanc?

Ano, obrušuje. Člověk se naučí, když odpovídá na podobné otázky, určité odpovědi a má tendenci se opakovat. Už o tom tolik nepřemýšlí. Takže dobrý může být jen ten rozhovor, ve kterém padnou dobré otázky. Takové, které vás třeba i zaskočí, překvapí, na které se obtížně hledá odpověď. Ale třeba na otázku, zda moje akce ze 70. let byly politicky motivované, na to jsem odpovídal stokrát a už předem vím, co řeknu.

A ještě poslední otázka od neznámé ctitelky, na kterou není nutná odpověď...

E: Cítil jste můj pohled v tramvaji číslo 5., když jsem s vámi jela a koukala vám na záda?

Čímž se vracím k tomu, že se do vás ženy zamilovávají... (smích)

(smích) No, necítil, ani nevím, kdy jsem jel tramvají číslo 5... Tak vidíte, jak jsem necitlivý (smích). Ale možná jsem ho i cítil, ale neuvědomoval si to. To je právě ono, o čem jsme se tu už bavili, cítit a uvědomovat si.

Můžete říct, o vás v nejbližší době čeká, kromě prezentace ateliéru v Kulturním centru Vratislavice 101010?

Teď je toho na podzim hodně, až nezvykle, není to normální situace. Na konci srpna jsem byl v Sao Paulu na bienále, v září pak na bienále v Liverpoolu, dál mám mít samostatnou instalaci v Madridu a samostatnou výstavu v Galerii Arsenal v Bialystoku a v gb agency v Paříži.

A ještě na konec, po vašich zkušenostech v zahraničí, jak se díváte na české prostředí? Nebo váš názor na současnou aktuální kauzu s Artbankou a Dvorak Sec Gallery? Aniž bych vám chtěl cokoli podsouvat...

Zdá se mi, že v jiných zemích je větší otevřenost publika a větší zájem o umění celkově. To je veliký rozdíl. A potom je také rozdíl ve fungování kulturních institucí. To u nás není zrovna ideální. To jsem řekl hodně mírně, že jo? Dobře fungují alternativní prostory, které si třeba studenti sami organizují a zařizují, to by se snad dalo srovnávat se zahraničím. Pokud jde o instituce - známá věc je téma Národní galerie v Praze, kde je současné umění prezentováno naprosto neadekvátním způsobem - to je úplně špatně. Zdá se mi, že i jiné pražské instituce tohoto typu na tom nejsou dobře. Myslím, že například Moravská galerie a Dům umění v Brně fungují lépe, než cokoli podobného v Praze. Ohledně té věci s Artbankou, nemám dost informací, té situaci moc nerozumím a můžu k tomu říct jen tolik, že v Dvorak Sec Gallery jsem ani nebyl a nemám s ní nic společného. Ale hned musím podotknout, že se mi to říká docela dobře, protože oni mě také nikdy neoslovili. Nicméně si myslím, že jestli bohatí lidé chtějí podporovat nějakým způsobem mladé umělce, tak ať to dělají, to je v pořádku, s tím nemám problém. Problém mohou ale být vazby mezi soukromým a veřejným sektorem. Takže to nechci komentovat víc než takto. Jestli chtějí pracháči podporovat třeba galerii a za to pak mít i nějaký vliv na její program, tak na to mají asi právo. Těžko můžeme po někom chtít, když něco financuje, že nebude mít žádný vliv, nebo mu zazlívat, že se prostřednictvím takové podpory zviditelňuje, to by bylo absurdní.

Tak já to vypnu... Děkuju moc za rozhovor.

Rádo se talo.

rozhovor vedl Roman Dobeš

This project

is being supported by the Ministry of Culture of the Czech Republic.

visegrad fund logo blue 800