The Information service has been stopped.

Vladimír Birgus: Prožívám velmi šťastné období

Rozhovor Roman Dobeše

Profesor Vladimír Birgus. Foto: Pavel MáraLiberec /EXKLUZIVNĚ/ - Vedoucí Institutu tvůrčí fotografie v Opavě má ke spokojenosti důvod. Škola, která se za dvě dekády pod jeho vedením stala uznávanou i v zahraničí, slaví 20. let výročí.

Expozice s názvem Opavská škola fotografie byla 11. ledna v 17.00 hodin otevřena v Galerii U Rytíře, s úvodním slovem vedoucího Institutu tvůrčí fotografie Vladimíra Birguse.

Výstavy v rámci oslav výročí ITF se konaly například v Brně, Praze ale i Oxfordu. Přehlídka fotografií prezentuje tvorbu studentů a absolventů Opavské školy fotografie několika posledních let. Představuje tak skutečně současný pohled mladých tvůrců, kteří jakýmkoli způsobem pracují s médiem fotografie.

Na několik otázek odpověděl profesor Vladimír Birgus.

Dvacetileté výročí školy, ve které působíte dlouhodobě jako vůdčí osobnost, je jistě důvodem k oslavě. Jak toto výročí vnímáte?

Především jako určitou bilanci. Před vznikem Institutu tvůrčí fotografie na Slezské univerzitě bylo možno fotografii studovat na jediné vysoké škole v Československu – pražské FAMU. A v celém sovětském bloku kromě ní existovala už jenom jedna další vysoká škola se samostatným studijním oborem fotografie v Lipsku. V Opavě jsme začínali téměř z ničeho. Mohli jsme sice navázat na tradici Institutu výtvarné fotografie při Svazu českých fotografů, ale neměli jsme ateliéry, temné komory, odbornou knihovnu. Postupně se nám to podařilo všechno vybudovat i získat řadu výborných pedagogů. Největším důvodem k radosti je však přátelská atmosféra školy a mnoho kvalitních studentů a absolventů, z nichž se mnozí už výrazně uplatňují v různých oblastech fotografie nejenom u nás, ale i na Slovensku, v Polsku a jiných státech. Zájem o studium je pořád obrovský, každoročně se k nám hlásí kolem tří stovek zájemců, z nichž můžeme přijmout zhruba každého devátého.

Mohl byste připomenout některé významné okamžiky školy, výrazné osobnosti, které ve škole působí nebo jí prošly?

K zásadním okamžikům samozřejmě patřilo získání akreditace nejprve na magisterské a potom na doktorské studium. Neméně důležité však bylo i vybudování kvalitního pedagogického sboru. Dnes u nás ve škole působí osm kmenových pedagogů a sedm stálých externistů. Nemáme ateliérový systém studia jako mnohé jiné umělecké školy, kde studenty po celou dobu vede jediný učitel. Osobně to považuji za výhodu, studenti se tak setkávají s celou plejádou různých osobností a mohou si pro vedení klauzur či diplomových prací sami vybrat pedagoga, s nímž nejraději konzultují. Mezi našimi vyučujícími jsou třeba fotografové orientovaní hlavně na různé formy dokumentu jako Jindřich Štreit, Václav Podestát, Tomáš Pospěch, Karel Poneš a Petr Velkoborský, výtvarně zaměření tvůrci Pavel Mára a Aleš Kuneš, krajinář Jan Pohribný, portrétistky Dita Pepe a Tereza Vlčková, které se zabývají i módní fotografií, reklamní fotograf Miro Myška, dějiny výtvarného umění, psychologii a sociologii přednáší Jiří Siostrzonek. Naší školou už prošly desítky absolventů, kteří se výborně uplatňují jako fotografové, kurátoři, pedagogové, publicisté či ředitelé fotografických festivalů – za všechny jmenuji aspoň Jiřího Křenka, Evžena Sobka, Jolanu Havelkovou, Ditu Pepe, Tomáše Pospěcha, Báru Prášilovou, Jiřího Jiroutka, Lucii Nimcovou, Andreje Balca, Rafala Milacha, Andrzeje Kramarze, Mariusze Foreckého. Jejich vliv je kromě nás a Slovenska vidět hlavně v Polsku, kde se dnes běžně mluví o Opavské škole fotografie. Ostatně tak jsme i naši výstavu nazvali. Kdo by se chtěl podrobněji seznámit s tvorbou našich studentů a absolventů, najde mnohé ukázky na našich stránkách www.itf.cz a www.photorevue.com.

Kam Institut tvůrčí fotografie směřuje? Jak si stojí mezi šesti českými vysokými fotografickými školami? Kde vidíte její rezervy?

Naše škola je záměrně nejuniverzálnější. Chceme, aby se naši studenti vedle volné tvorby, na kterou je pochopitelně kladen zásadní důraz, vyzkoušeli i všechny hlavní oblasti reportážní, dokumentární, portrétní, krajinářské, architektonické, reklamní či módní fotografie a byli tak dobře připraveni na praxi, ale také aby se orientovali v dějinách fotografie a výtvarného umění, uměli o fotografii přemýšlet a psát nebo dokázali kurátorsky připravit výstavu. Mezi současnými českými fotografy je minimum těch, kteří se živí výhradně volnou tvorbou. I tak proslulí autoři jako Antonín Kratochvíl, Ivan Pinkava, Václav Jirásek, Miro Švolík nebo Tono Stano se aspoň čas od času věnují zakázkové fotografii. Proto vedeme naše studenty, aby byli pro tuto oblast profesionálně připraveni a přitom si dokázali uhájit prostor pro vlastní tvorbu. Jako hlavní problém naší školy vidím příliš velký počet studentů v některých ročnících, což je často zaviněno i tím, že ne všichni zvládnou ukončit studium za plánovaný počet let, nedostatečný počet hodin pro některé teoretické předměty a počítačovou a ateliérovou praxi (ale ten se snažíme částečně kompenzovat stále větším počtem různých dílen) a také stárnutí pedagogického sboru. Pravda, dnes u nás učí i několik našich mladých absolventů jako Tomáš Pospěch, Dita Pepe, Karel Poneš či Tereza Vlčková, ale mělo by jich být více.

Výstav na oslavu zmíněného výročí bylo již několik. Expozice má své jádro a další její část se vždy obměňuje nebo jaká je koncepce?

Každoročně pořádáme řadu menších výstav u nás i v zahraničí, připravujeme výstavní program v ostravské galerii Opera, spolupracujeme s různými fotografickými festivaly. Ale čas od času pořádáme velké bilanční přehlídky.

Tu letošní jsme však záměrně zaměřili jenom na práce z posledního období. Výstava Dvacátý rok Institutu tvůrčí fotografie měla největší rozsah při své premiéře ve třech podlažích brněnské Reduty, potom následovaly menší reprízy v GAMU v Praze, na Oxfordské univerzitě, na největším fotografickém veletrhu v Kolíně nad Rýnem a na Měsíci fotografie v Bratislavě. Každá z těch výstav ale byla jiná. Pravda, některé fotografie, třeba portréty z cyklu Zástupní od manželů Žůrkových nebo z cyklu Rodinný portrét od Jaroslava Kociána, se objevily na všech, ale na každé expozici dáváme prostor také dalším autorům a ukazujeme nové práce.

Je proto logické, že v Liberci představujeme tvorbu všech současných studentů naší školy z Liberce a okolí – Jany Hunterové, Romana Dobeše, Romana Machka a Šimona Pikouse. Jenom tak potvrzujeme, že Liberec od dob Studia výtvarné fotografie, v němž působily takové osobnosti jako Ladislav Postupa, Čestmír Krátký či Jan Pikous, vždy patřil k důležitým fotografickým centrům a pořád tomu tak je. Našimi absolventy jsou i výrazní liberečtí fotografové Jiří Jiroutek či Petr Šimr.

Když už jsem zmínil Studio výtvarné fotografie – jsem moc rád, že se Janě Hunterové podařilo zmapovat jeho působení v bakalářské teoretické práci a připravuje o něm výstavu v Severočeském mu­zeu.

Na které z prací byste upozornil a proč?

Byly by to různé příklady aktuálních tendencí, spojujících třeba portrétní a reklamní fotografii, jak to vidíme například u Báry Prášilové, manželů Žůrkových nebo Dušana Kochola, či dokumentární a inscenovanou fotografii, jak to ukazuje třeba Renáta Štěpařová, Šimon Pikous, Petr Omelka, Kristýna Erbenová nebo Anna Orlowska. Líbí se mi i mnohé konceptuálněji zaměřená díla, například cyklus Fatespaces od Pavla Marii Smejkala, který vyretušoval ze slavných válečných fotografií všechny lidi, nebo soubor Umění pornografie od Branislava Štěpánka, jenž našel v pornografických filmech výtvarně působivé obrazy ve stylu slavných fotografů či malířů.

Silné jsou i různé podoby dokumentární fotografie, představované Matějem Třešňákem, Liborem Fojtíkem, Romanem Vondroušem, Janou Hunterovou, Svatoplukem Klesnilem, Krzysztofem Goluchem nebo Arkadiuszem Golou. Ale na druhé straně také minimalistické pocty představitelům poválečné abstraktní malby od Jana Mahra. Věřím, že v pestré škále témat i stylů většina návštěvníků objeví něco, co je zaujme.

Kromě Vaší pedagogické práce, působíte také jako historik, teoretik fotografie, kurátor a fotograf. Váš život je prostoupený obrazy. Jeden den jste v Praze, další den v New Yorku, potom v Ostravě a Tokiu… V rámci Vaší profesionální kariéry jste dosáhl hodně. Prožíváte šťastné období?

Prožívám velmi šťastné období. Mám práci, která mě hodně baví, vedu školu, kde vznikají výborné fotografie a kde převládá přátelská atmosféra, v únoru oslavím pětadvacet let manželství se svou ženou, máme spolu dvě dospívající děti, které nás dosud tolerují. Loni konečně vyšla v češtině a angličtině velká kniha Česká fotografie 20. století, kterou jsme s Janem Mlčochem připravovali mnoho let, a podílel jsem se na výstavě současné české fotografie v Tokiu.

A nyní pracuji na velké Sudkově retrospektivě pro Národní galerii Kanady a monografiích Jindřicha Marca a Dity Pepe. A zdraví mi ještě pořád slouží. Co víc bych si mohl přát?

This project

is being supported by the Ministry of Culture of the Czech Republic.

visegrad fund logo blue 800