The Information service has been stopped.

Adam Vačkář: Umění jako hybný element světa

Rozhovor Romana Dobeše

ZPRAVA KURÁTOR JAN STOLÍN A ADAM VAČKÁŘ při vernisáži výstavy s názvem Skutečné, symbolické a vymyšlené. Foto: Roman DobešProgresivní umělec Adam Vačkář vystavoval v galerii Die Aktualität des schönen...v Liberci. Následující rozhovor poodhaluje motivace, umělecká východiska a autorovi názory na umění.

Dva roky studoval na Vysoké Škole Umělecko-průmyslové v ateliéru sochařství Kurta Gebauera, jeden rok na Akademii výtvarných umění v ateliéru Milana Knížáka a tři roky na Ecole Nationale Superieure v Paříži, kde také diplomoval (2005). Vačkář absolvoval residenční umělecký jednoroční pobyt a stipendium v Palais de Tokyo v Paříži a účastnil se výstav v Centre Pompidou, Palais de Tokyo, FRAC Champagne-Ardenne, MACBA Buenos Aires, v Praze měl samostatné výstavy „Open Source“ v synagoze na Palmovce, v prostoru NOD a galerii Vernon Fine Art.

Cítím to tak, že svou prací nabouráváš ustálený, obecně zažitý pohled na věci kolem nás?
Ano, snažím se vyzdvihovat témata, která upozorňují na proměnu vnímání, zkouším vytvářet nové potencionální situace. Inspiruji se hodně z filozofie (Jaques Ranciére, Slavoj Žižek, Alain Badiou, Arthur Danto, Zygmunt Bauman), ale také z literatury (Paul Auster, Jorge Luis Borges). Vyrostl jsem umělecky spíš ve Francii, kde jsem diplomoval na pařížské akademii, tak můj výrazový slovník asi není vždycky v souladu s výrazem současných českých autorů, i když někteří jsou mi velice blízcí a jsou mými inspiračními zdroji.

Je tvůj pohled na společnost kritický? Bereš to jako vyjádření nesouhlasu nebo prostě jen konstatuješ? Když například vystavíš charakteristické spotřební obaly bez jejich etiket…
Ano, společnost mě nepřetržitě upozorňuje na stále trvající zastaralá paradigmata, která už dávno nefungují, a některá naopak fungují znovu. Velkou změnou pro mě byl přechod od komunismu do kapitalismu, stejně jako pro všechny ostatní v naší zemi. Co mě ale nejvíc překvapilo je, že mnoho principů je ve společnosti zcela stejných i dlouho po převratu a že to nejsou paradigmata vázaná na nějaký režim, ale na společnost lidí jako takovou. Nejvíc mě děsí sázení na jistoty, neochota hledat nové cesty.

Ve své aktuální instalaci v liberecké galerii Die aktualität des schönen... se věnuješ textu, písmu jako způsobu předávání informací. Tématu ochoty jedince přijímat informace, které jsou pro něho v konkrétním čase na konkrétním místě nedůležité nebo vytrhávají ze zaběhlé situace…
Přesně tak, ponořil jsem se do studia textu, protože je to pro nás stěžejní komunikační kanál. A zjistil jsem, že má daleko větší potenciál, než který využíváme, a naopak v některých ohledech je velice limitovaný. Snažím se s ním vizuálně zacházet a scházet, testuji ho. Je to pro mě nová zkušenost, vždy jsem se textu jako umělec spíš štítil, ale zjistil jsem, že to může být zajímavé.

Jakým způsobem reagovali lidé, kteří našli listy papírů a na nich básně uprostřed chrámu konzumu? Ty sám si je pozoroval a dělal při tom fotografický záznam. Jak si jejich reakce vnímal?
Před začátkem výstavy jsem v obchodním centru rozdával kancelářské papíry s opsanými básněmi popisující existenciální prázdno od současných básníků (Jonáš Hájek, Jan Brabec, Jakub Řehák, Petr Borkovec), všichni mezi 26 a 40 lety. O současných básních se obecně téměř nic neví, pro mě byly současné básně velice inspirativní, v něčem jsou velice podobné umění a je zajímavé pozorovat, jak podobně i odlišně mí vrstevníci vnímají realitu skrze básně.
Básně jsem rozdával nakupujícím, kteří s nimi nakládali porůznu, často je odhodili do odpadkových košů, ale někdy je i vložili do nákupní igelitky a odnesli si je domů. Celkem mě překvapilo, že mnoho lidí básně opravdu četlo. Jedna paní, která dostala morbidní básničku, se zhrozila a přišla mi vynadat. Bylo opravdu zajímavé pozorovat, jak lidé s básněmi nakládají, je to skutečně asi něco hodně absurdního pro normálního člověka dostat nečekaně báseň v obchoďáku. Jeden chlapec papír s básní rozřezal nožem a zahodil jej do kanálu. Většina básní skončila v odpadkových koších. Ty jsem různě pomačkané vystopoval a vystavil v galerii. Básně nesou stopu konfrontace s realitou a s laickými čtenáři a jejich poetika se tak prodloužila, protáhla do reality. Chtěl jsem použít básně, které jsou vlastně symbolem křehkosti jako zbraň proti materialistické pragmatické prázdnotě konzumu. Básně popisují realitu úplně jinak, popisují s úžasnou a exotickou fascinací spoustu všedních detailů a ne jen v tom správně naleštěném světle, které se všem líbí. Obchoďák s vlezlou hudbou člověka obrací k budoucnosti, která je jen luxusním přeludem. Zcela vynechává přítomnost a přirozenost. Tzv. přirozenost a všednost v obchoďáku je do posledního detailu propracovaná, aby manipulovala tím směrem, který chce. Byla to zajímavá zkušenost.

Tvá práce se hodně orientuje na zkoumání sociologických principů společnosti. Na většinu věcí si lidé vytváří názor ještě dříve, než se nad ní samostatně zamyslí… Jako například známé Werichovo „šaty dělaj člověka“, které parafrázuješ ve svém projektu s bezdomovci, ze kterých se za pomoci vizážistů a reklamního svícení stávají “normální lidé“. Jsou tyto akce, jejichž výslednicí je potom vystavené video, pro tebe výchozím bodem pro komentování určitého chování nebo je to tvůj závěr z pozorování, uvědomování si určitých sociologických principů?
Já vlastně nic nesoudím ani neuzavírám, pokládám pouze neslušnou otázku, na kterou by se v rámci zavedené normalizované etiky nikdo radši nezeptal. Vytvářím zcela absurdní situaci, kterou nechám proběhnout a nafilmuji ji. Mám samozřejmě na to svůj názor, který je ten, že mě děsí normativnost a netolerance ve společnosti ve všech směrech. Pro mě bylo vytvoření kritiky obecného společenského fenoménu vlastně metaforou k estetické normativnosti, kterou zažívám právě tím, že jsem umělec a neustále jsem konfrontován různými tlaky jiných umělců, galerií a institucí, které tvrdí, že něco je dobré a něco jiné je špatné. Tam je estetika velice normativní. A její překypění do obecné roviny společnosti je právě tohle zlé vymezení, že když nemáte dobré šaty, tak jste automaticky vyřazen. Ne ve všech zemích to tak ale je. Ve Francii se okázale bohatství moc nenosí, v Belgii už vůbec ne.
Ale to jsou jen výjimky...

Dočetl jsem se, že patříš mezi autory, kteří věří, že umění může společnost změnit. Myslíš si to stále, jedná se podle tebe o konkrétní formu umění, nebo to podle tebe platí obecně?
Myslím, že ta možnost existuje stále, fotbal a hokej před několika desítkami let byly jen vedlejší sporty. Dnes jsou hybnou silou sebevědomí a identity společnosti. A vzhledem k tomu, že umění se celosvětově dostává více a více pozornosti, je zcela možné, že podobná situace nastane i s uměním. Pevně v to věřím. Má utopická vize jde ale daleko dál, představuji si umění jako vedoucí a hybný element společnosti...

V tomhle směru nejsem zrovna optimista. Ale věřím tomu, že umělec musí svoji práci dělat s vědomím, že chce něco ovlivnit, na něco alespoň upozornit, dělat věci bez kalkulu…
Já myslím, že je to trochu jinak. Záleží koho chcete oslovit, já v tuto chvíli nechci oslovit masy lidí, ale lidi, které umění zajímá a kteří jsou ochotni naslouchat. Například ve filozofii je v současnosti několik osobností, které zásadně ovlivňují velmi mnoho lidi, například Slavoj Žižek, Jaques Ranciere, Alain Badiou a další.
Proč by to nebylo možné v umění? Na druhou stranu šířením umění se mají zabývat právě galerie, muzea a umělecká centra, která třeba u nás v Čechách v komunikaci s publikem téměř vůbec nefungují. Ale například ve Francii nebo Švýcarsku síť uměleckých institucí funguje velmi dobře, je velice profesionální a nejen to, zájem je i od lidí samotných. I na venkově je velký počet soukromých i obecních uměleckých sbírek a center. O umění je velmi živý zájem.
V českém prostředí je kultura stále na vedlejší koleji, je společností stále vnímána jako přebytek, jako ne úplná nutnost, a to je zoufalý omyl.

Vystavoval si na mnoha prestižních místech v Paříži. V současné době máš i stipendium od francouzské vlády, nepletu se? O co přesně se jedná? Na čem se chystáš pracovat?
Zas tak úžasné to není. Ano, vystavoval jsem na několika zajímavých místech a stále se snažím dál. Stipendium od vlády teď nemám, měl jsem stipendium od regionální instituce, která je ve Francii velmi respektovaná. Ve Francii jsem dostal různá stipendia, je to skvělá země.

Jak vnímáš roli umění, umělce ve srovnání ČR vs. Francie, svět?
Mám zkušenost právě s Francií, ale o světě si netroufám moc říct. Ve Francii je to pro umělce velmi těžké, snad právě proto, že umění má perspektivu, umělců je mnoho a je v něm mnoho zájmových skupin. Na druhou stranu jsem za svůj život dostal od Francie vzdělání a spoustu příležitostí, stipendií a rezidenci, kterou mi nikdo v Čechách nikdy nechtěl přidělit, lidé se o to málo totiž neradi dělí, většinou si vše rozdělují mezi sebe a na ostatní kašlou. V tomto směru zavedli ve Francii v osmdesátých letech decentralizaci a roztroušení moci v umění a funguje skvěle, na rozdíl od České republiky, kde stále vede velmi silné klanové uspořádání. Jakmile někoho vyhodí z nějaké instituce, hned se za něj postaví stádo jeho zavázaných kamarádů a píšou petice. Lidé se mění málo a spousta z nich na svých postech stojí příliš dlouho a blokují spoustu věcí. Ve Francii existuje kulturní politika, tj. plánování a podpora výtvarného umění, jeho celostátní propagace. V Čechách prakticky neexistuje žádná kulturní politika ani strategie, natož propagace umění v zahraničí, jak to dělá většina západních zemí. Česká centra jsou fraškou, většinou nemají žádné zaměření, nebo prošustrovávají neefektivně peníze. Mám pocit, že většina státem vedených institucí v Čechách se bezmocně motá v bludných kruzích. V Čechách neexistuje výchova kurátorů ani umělecké administrativy. Ve Francii ale byla situace podobná, velmi radikálně se změnila v posledních deseti, patnácti letech. Dobrým příkladem jsou pro nás Švýcaři, jsou nám velikostí blíž, zato ve světě švýcarské autory efektivně propagují a místo stavění nových kanceláří se soustředí na šíření kultury.

Kromě zmíněného stipendia si strávil hodně času v Japonsku. Jakým způsobem to ovlivnilo tvojí práci, tvůj pohled na umění?
Tak celkově se mi rozšířil obzor, vnímám s menší důležitostí lokální charakter různých uměleckých scén (české a francouzské). Člověk zažije mnoho úžasných zkušeností a setkání s legendami umění jako Daniel Buren, Joseph Kosuth, Bill Viola, Jenny Holzer a jinými. Je to obrovsky inspirativní, mě vždycky nejvíc zajímalo, jak ty velké legendy doopravdy vypadají. Žiji pořád na pomezí několika kultur, doma mluvíme francouzsky, překládám z japonštiny atd. Takže je to nepřetržitě obohacování se zkušenostmi a vjemy.

Musím říct, že se mi tvoje práce hodně líbí. Líbí se mi její angažovanost, tvoje snaha ukázat, jak strašně jsme zautomatizovaní. Obávám se ale, že přestože chceš ovlivnit, změnit vnímání lidí, tvoje práce zasáhne hlavně diváky, kteří to vlastně až tak nepotřebují. Ostatním se to může zdát nesrozumitelné, příliš intelektuální. Jak to vnímáš, jaké jsou reakce na tvojí práci? V Čechách, venku?
Mas pravdu, o tyhle věci mi opravdu jde. Reakce jsou různé, v umění vládnou různé směry, a tak pro jedny jsem moc konceptuální a vyprázdněný, pro druhé příliš konkrétní a popisný, pro jiné příliš formální, pro čtvrté ne dost vyprázdněný... Pomalu si toho přestávám všímat a starám se víc o svou práci než o názory lidí z mé profese. Ale mimo uměleckou sféru například projekt s bezdomovci přilákal obrovskou pozornost laických diváků, proběhlo mnoho recenzí téměř ve všech českých novinách a také v televizi, ten zájem mě opravdu překvapil.

Jaké máš další plány? Co se bude dít s instalací, kterou se prezentuješ v Liberci, bude mít nějaké pokračování?
Ano, to je jen rozjezd. Plánuji další výstavy na podobné téma, uvidíme, zdali se něco a jak vyplní. Nerad o tom mluvím, dokud to není skutečné, bojím se, že se to pak nebude realizovat. Ale v současnosti se účastním skupinové výstavy v Domu umění města Brna, ve Francii pak v Muzeu moderního umění v Nantes, v září by to měla být skupinová výstava v pražském DOXu a snad i další výstavy...

 

This project

is being supported by the Ministry of Culture of the Czech Republic.

visegrad fund logo blue 800