The Information service has been stopped.

Jana Hunterová: Našla jsem se ve fotografii

RozhovorJana Hunterová - rozhovor

Jana Hunterová je fotografka, členka nové fotografické skupiny 28. Ta vznikla po setkání s jedním z nejváženějších fotografů dneška Antonínem Kratochvílem.

Jak jsi se, Jano, dostala k fotografii, můžeš mi říct, jak to všechno začalo?
Můj otec fotografoval, doma pracoval v temné komoře, takže mě to ovlivnilo. Když jsem se ale rozhodovala, na jakou půjdu školu, dala jsem si přihlášky na stavebku a fotografii. Dostala jsem se na stavebku a dál jsem to neřešila. Život šel dál. Přišla rodina a tak. Zhruba před osmi lety jsem se rozvedla a řekla jsem si, že změním svůj život. Budu dělat opravdu to, co mě baví. A to je fotografie. Tak jsem se přihlásila na letní fotokurz. Chtěla jsem se naučit fotit. Následovaly další kurzy fotografie a já začala mít pocit, že už mi to nic nedává, a tak jsem hledala dál. Výsledkem bylo, že jsem začala navštěvovat Pražský dům fotografie, kam jsem jezdila asi půl roku. Poslouchala jsem přednášky Tomáše Pospěcha a dalších. To mě totálně nadchlo.

Nahlédla jsem do dějin fotografie a vůbec jsem začala vidět fotografii z větší šířky. V Liberci jsem chodila na další kurzy ke Karlu Čtveráčkovi v Malé výstavní síni. Pořád jsem hledala něco nového. Potom jsem se seznámila se Šimonem Pikousem, který také dělal a dělá kurzy fotografie. V závěru kurzu jsme založili fotografickou skupinu 7,65. Já jsem chtěla ale ještě dál a tak jsem se nakonec přihlásila na Institut tvůrčí fotografie při Slezské univerzitě v Opavě (ITF).

Říkala jsi, že fotografie byla to, co jsi chtěla dělat, že to tak cítíš…
Mám pocit, že to bylo schované někde uvnitř. Chtěla jsem dělat něco tvůrčího. Některé věci se vracejí jako bumerang. Nic mě tak nebaví jako fotografie, totálně jsem tomu propadla.

Musí to být ale těžké, zmínila jsi svůj rozvod, rodinu…
Je to těžké, musí být podpora rodičů, kteří mi pomáhají. Naštěstí děti nejsou zase tak malé, takže se taky postarají, ale je to těžký. Sám asi víš, když studuješ na ITF, tak prostě musíš dělat do rána, nic jiného nezbývá (smích). Když člověk něco chce, musí makat… Ale mě to nabíjí. Nejvíc mě nabíjí, když můžu fotit, když můžu komunikovat s lidma. Mám ráda živou fotku.

Takže jsi se našla ve fotografii, živé fotografii?
Určitě. Na začátku, když člověk ještě nemá nic za sebou, je těžké si vybrat, najít se. Člověk pak fotí labutě, všechno. Důležité je najít si správnou vlastní cestu. Moje dvě linie jsou deníky, v těch nalézám inspiraci hlavně u Josefa Sudka a potom živá fotografie, pro kterou jsem našla inspiraci i u Antonína Kratochvíla.

K němu jsem se dostala, to si pamatuji přesně, upozornil mě na jeho monografii kamarád a já jsem nevěděla, kdo to je. Styděla jsem se. Vzpomínám si na ten okamžik, kdy jsem tu knihu později otevřela a jeho fotografie mě okamžitě dostala. Viděla jsem hned i svojí cestu. Proto, když se mi naskytla možnost účastnit se workshopu s Antonínem Kratochvílem, neváhala jsem ani vteřinu. Říkala jsem si, že se klidně zadlužím…

A zadlužila jsi se?
Zadlužila. Samozřejmě (smích).

Byla pro tebe účast na workshopu Antonína Kratochvíla zlomová?
Antonín Kratochvíl má dar lidi motivovat. I když člověka kritizuje, podá to tak, že vlastně motivuje k další práci. Pošle člověka někam…, ale vás to neurazí. Setkání s ním byl příjem obrovské energie. Téma workshopu bylo Pod povrchem a musím říct, že Antonín se dostal pod kůži nám.

Nedávno jsi se vrátila z Barcelony, kde vystavili tvůj soubor fotografií Sousedé. Můžeš mi o tom něco říci?
Jsem členkou nadace Anny Lindhové, jejímž programem je dialog mezi kulturami. V minulosti jsem fotografovala v Izraeli a Palestině. Protože hlavním tématem nadace se v roce 2009 staly izraelsko-palestinské vztahy. Tím, že se moje práce k tématu vztahovala, byla pro toto téma aktuální a zajímavá. Výstava byla potom součástí Fórum 2000 v Praze a také nyní v Barceloně, kde probíhalo fórum Anny Lindh.

Jak je to tedy s novou fotografickou skupinou 28, jejíž jsi členkou a která vznikla bezprostředně v důsledku vaší účasti na workshopu s Kratochvílem?
Je nás jedenáct. Ake Ericsson, Jiří Havrda, Míša Hrubá, Petr Kadlec, David Mužík, Alena Nováková, Petr Ovčáček, Gerald Y. Plattner, Jana Rašková, Irena Vězdová. Mně osobně naše skupina žene dál, abych pracovala, dělala živou fotku.

Antonín Kratochvíl do vás všech nalil obrovské množství energie, nebojíš se, že by to mohlo vyprchat?
To hrozí vždycky. Zatím to ale běží a my se snažíme, založili jsme webovky www.28photography.cz, všichni z nás jsou aktivní a nadšení. Může to spadnout dolů, to je stejné ve vztahu, v manželství, člověk musí pro to něco dělat. Musí pracovat.

Co skupina 28 pro nejbližší čas připravuje?
První improvizovanou výstavu jsme měli hned po worshopu. Jmenovala se Totem, tam jsme měli všichni fotky z workshopu Pod povrchem. Tento soubor fotek bude k vidění ve Fakultní nemocnici Brno 29. března a plánujeme výstavu v Mánesu, což by mělo být koncem května.
V podobném termínu tam bude vystavovat i Antonín Kratochvíl a naše výstava probíhá částečně ve spolupráci s ním. Snad to dopadne, musíme sehnat peníze a tak. No nevím, jestli si to vůbec zasloužíme. Přemýšlela jsem o tom. Vlastně jsme k tomu přišli hrozně lehce, nezdá se ti?

Foto: Petr Ozogán

This project

is being supported by the Ministry of Culture of the Czech Republic.

visegrad fund logo blue 800