The Information service has been stopped.

Ladislav Postupa: Nemá cenu zrcadlit skutečnost

Rozhovor

LADISLAV POSTUPA ŠEL OD ZAČÁTKU svou vlastní cestou. Celý život tvořil mimo hlavní centrum české kultury a proto, podle vlastních slov, musel přijít s něčím nadmíru autorským.

Jeho jméno se nejčastěji spojuje se Studiem výtvarné fotografie, které v roce 1962 spolu s dalšími autory založil. Pro mě osobně bylo setkání s Ladislavem Postupou velmi obohacující. Dostal jsem možnost dotknout se historie fotografie prostřednictvím jednoho z jejich tvůrců. Věřím, že to nebylo naposledy.

Mohl byste mi říct něco k vaší aktuální výstavě v Galerii U Rytíře v Liberci?
No nebude to příliš příznivé. V galerii u Rytíře je k vidění sotva třetina toho, co jsem za život vytvořil. Naprosto tam schází kompozice stěn a interiérů. K tomuto tématu existuje asi čtyřicet maket, které má ve svém držení Náchodská státní galerie. To jsou tedy například práce, které jsme se ani nepokoušeli zapůjčit, protože by je nebylo kam dát.

V galerii je tedy k vidění pouze extrakt volné tvorby a dekorativní věci, kterými se hodně zabývám, tam vůbec nejsou, protože pan doktor Typlt řekl, Jen né žádný kšeft. A to udělal správně, rozumíme si. Výběr zabírá práce od mého počátku, jak se nyní s oblibou říká, ze šedesátých let. Ale například v 80. letech jsem byl osobně nejplodnější. Výběr prací končí až současnou tvorbou, kdy jsem vlivem osudu a po zralé úvaze přešel na digitální techniku. Poslední práce jsou z roku 2009, ale není tam k vidění to nejposlednější co jsem vytvořil. To se tam prostě nevešlo.

Několikrát jsem zaslechl, že to je vaše poslední výstava v Liberci, je tomu opravdu tak?
V Liberci jsem měl několik výstav. V Severočeském muzeu, Naivním divadle a tak. Tohle je poslední výstava v Liberci. Jako že se s ním loučím. Výstava vznikla jako poděkování lidem, kteří ke mně měli po dobu 40 let určitou důvěru a odnášeli si z mého atelieru moje věci adjustované na deskách, což nazývám druhotné ustálení, protože papírová fotografie se může snadno zničit, kdežto fotografie na desce je trvanlivější a odolnější.

A ten důvod?
No proč? V minulém roce jsem měl výstavy v Budapešti a druhou v Mnichově a tam jsou úplně jiné podmínky pro vystavování. Takže já to v Čechách nemíním stále všechno financovat ze svého důchodu. Jako to bylo i tady v Liberci.

Jakou jste měl tedy zkušenost s výstavami v zahraničí?
Venku jsou naprosto odlišné podmínky pro vystavování. Kurátor z Budapešti za mnou třikrát přijel a pan Maurer z Mnichova přijel dvakrát i s rodinou. Zatímco čeští galeristé, s prominutím, prdel ze židle nezvedli a nedokázali ke mně přijet a podívat se, co se teda bude vystavovat. To mě opravdu dost zarazilo, tak jako pohodlně, až když jsem to tam dotáhnul, tak to laskavě pověsili. Je to trochu žinantní.

Připravujete tedy nějakou výstavu v zahraničí? Jaké máte plány?
Teoreticky jsem v jednání, pokud jde o výstavy v České republice, abychom začali domovem, v Olomouci, konkrétně v Muzeu moderního umění. Potom bych měl mít výstavu v Berlíně, což je záležitost vedená přes pana Maurera. No a potom zbývá ještě Paříž, ale to abych nezakřikl. To je co bych rád realizoval. Momentálně stojím před rozhodnutím. Za svůj život jsem udělal dvě monografie. Jedna je z roku 1967 a druhá z roku 1992, což byly monografie s padesáti, šedesáti ilustracemi.

Mám v plánu novou knihu, která by představovala celoživotní výběr z mé tvorby. Situace je ale taková – vydat knihu může ten, kdo má peníze. A já jako důchodce, kdybych chtěl vydat knihu zahrnující moji celoživotní práci, potřeboval bych 250 tisíc a to jsem si ještě řekl, že bych vybral opravdu jen sto nejlepších prací. Jako vzor, jak tuhle knihu udělat, by mohla posloužit publikace k výstavě, která proběhla v Bonnu, Česká fotografie 20. století.

Téhle výstavy jsem se jako autor také účastnil a v precizní publikaci, která k výstavě vyšla, mám dvě fotografie, na dvoustraně hned vedle Emily Medkové. Jsem moc rád, že jsem se na výstavu a do téhle publikace dostal.

Chtěl bych se zeptat na váš tvůrčí přístup k fotografii, jaké triky nebo techniky používáte?
Moje postřehy, které vyplývají například právě z korespondence s Vladimírem Birgusem, který je světově uznávaným teoretikem a spoluautorem právě zmíněné výstavy a publikace Česká fotografie 20. století, jsou takové, že ve světe je zájem právě o výtvarnou fotografii.

Fotografie, která je výtvarná a současně nese nějakou ideu. A právě tímto způsobem já pracuji. Od myšlenky k papíru a následné realizaci fotografie. Nic z mé práce nevzniklo náhodně zrcadlením světa. Jde o vytvořenou fotografii. Vladimír Birgus, který procestoval celý svět a je skutečným odborníkem, mi řekl, že moje práce je světově ojedinělá. Vím, že moje práce není tak úplně jeho šálek kávy, ale vždy jsem cítil jeho respekt.

Odborná a širší veřejnost zajímající se o fotografii ví, že jste i vlastníkem několika patentů na zpracování a adjustaci obrazu. Čeho se vaše patenty týkají?
Vždycky jsem se zaměřoval na to, aby moje fotografie byla uplatnitelná při instalaci v interiérech. Patent spočívá v tom, že fotografie je stabilizována na některé z podložek, buďto umělohmotných nebo dřevovláknitých bez použití konzervačních prostředků. Samotná fotografie je list papíru poletují ve větru, v tomto případě ne, zde konkuruje normálnímu závěsnému obrazu. A je sympatickým soupeřem grafice. Povrch je odolný, v poslední době dokonce omyvatelný. Za minulého režimu jsem chodil na komisi do Prahy s něčím co oni neznali.

Na rozdíl od ostatních, já jsem nenosil papírové fotografie. Navíc povrch fotografií je pozorovatelný z kteréhokoli úhlu, protože je potažený vrstvou, která světlo láme a tím nedochází k odleskům. Druhý patent je potom na intarzie pro využití v nábytkovém designu. Průmyslově to realizované nebylo, ale nábytkáři měli možnost umístit na plochy jakýkoli motiv. Říkám tomu fotografická intarzie.

Jak vypadalo období, kdy jste měl v Liberci svůj známý ateliér v budově bývalé kavárny Nisa?
Bylo to mé nejlepší tvůrčí období. V roce 2007 mi vichřice poškodila střešní okna a opravit se to už nedalo, bylo by to příliš nákladné. V ateliéru jsem pracoval 42 let a jezdili za mnou přátelé a kolegové z celých Čech, to by bylo na hodiny povídání. Jezdil ke mně taky Vladimír Burgus, jako student.

Koukal na ty moje fotografie a ptal se: Jak to proboha děláte? Já jsem mu odpovídal: Chcete koupit patent, studente? Ateliér byl proslulý tím, že se tam nesmělo kouřit, rozuměj konzumovat tabákové výrobky (smích). Ateliér byl opravdu skvostný, veliká místnost, plus černá komora a navíc prostor, kde jsem fotografie adjustoval.

Vyzařuje z vás obrovská energie a chuť pracovat, v loňském roce jste oslavil 80. narozeniny. Jak to děláte, máte nějaký univerzální recept?
Jsem nekuřák, nealkoholik, nekafař, nestraník, nezpěvák a nemrava. Věnuji se plavání a běhu, abych dovedl vždycky utéct a uměl plavat v problémech.

Mohl byste mi prosím dát nějakou radu, jako mladému fotografovi?
Chcete ji, neděláte si srandu? Nefotografujte, noste při sobě vždycky notýsek. To je rada za milión korun ušetřené práce. Já starej dědek mám ten svůj tady, podívejte… Piště si, kreslete si… Am Anfang war das Wort, Na počátku bylo slovo. Neboli myšlenka. Ušetříte strašného času.

Roman Dobeš

This project

is being supported by the Ministry of Culture of the Czech Republic.

visegrad fund logo blue 800