The Information service has been stopped.

Poznámky k obrazu [ Roman Dobeš ]

Jakákoli scéna, která zaujme, osloví, protože vypovídá o názoru nebo komentuje, popisuje charakteristickou skutečnost, je vlastně ideálním námětem pro obraz. A je naprosto jedno, jestli je to ve výsledku fotografie, malba nebo video. Prožité, zahlédnuté, představované a posléze zinscenované, přetvořené imaginací, aby se to dalo komentovat. Míchání různých světů, časů, prostředí. V jediné scéně. V obraze. Přirozeně. Vzniká tak prostor pro komunikaci. Komunikace vzniká samovolně. Mladík snídající u stolu uprostřed náměstí, ještě v pyžamu. Hovoří s chodci, s prostředím. Fotografie nikdy nebyla popisem skutečnosti. Používá předměty, subjekty, které známe z běžné reality okolo nás. Ale pokaždé je manipuluje, často (vždy) vědomě.


Lidé bez jakékoli vizuální zkušenosti s obrazem, který zaznamenává, reprodukuje, popisuje nebo komentuje realitu kolem nás, jako v minulosti byly přírodní národy, instinktivně cítí, čeho se teorie fotografie dobrala celkem nedávno. Naivně označuje fotografie za něco, co má schopnost ukrást duši. Tato skutečnost, kterou si díky rozvoji fotografie začali uvědomovat nejen fotografové, ale i fotografované subjekty, je vlastně pocitovým, subjektivně vnímaným faktem. Lidé se mohou prostřednictvím fotografií vzdělávat, obohacovat, informovat. Mohou se ale také osočovat, obviňovat, vydírat, ničit a vraždit. Fotografie nikdy nebyla tím, čím se ve svých počátcích tak honosně pyšnila. Nikdy nebyla dokonalým obrazem skutečnosti nebo její reprodukcí. Vždy byla pouze, spíš více než méně, interpretací. Subjektivním pohledem fotografa.

Za určitých (ideálních) okolností, kdy jsou všichni stejně citliví na konkrétní obraz, by se pomocí fotografií daly vést války. Nebo alespoň třídní boje, k čemuž v podstatě už dochází. Zatím jakoby cvičně na poli reklamy.

Fotografie rovná se zdůraznění. Prst zaměřený na již neexistující skutečnost. Zdůraznění minulé myšlenky. Fotografie sama o sobě není nic. Je to jen slovo, symbol, který označuje skutečnost, kterou se rozhodneme zaznamenat. Je jako slovo, kterému dává význam náš vztah k zobrazenému, naše schopnost hledat za obrazy (slovy) příběhy, vzpomínky. Nedíváme se na fotografii. Sledujeme předměty, osoby, které fotografie zobrazuje. Sledujeme záznam minulé skutečnosti, kterou si fotografující vybral, rozhodl se zaznamenat. Sledujeme myšlenkové pochody, vztah fotografa k zobrazovanému.

Obrazy mají obrovskou sílu. Skládá se z nich i naše myšlení. Člověk se vůči prostředí vymezuje mimo jiné na základě obrazů, sekvencí obrazů, které se podvědomě ukládají do naší paměti. Přicházejí další a nové nahrazující starší, které zapomínáme. Čas je naplněn řadou vjemů, které náš mozek skládá do vysoce subjektivního pohledu na naši vysoce subjektivní realitu. Každý jednotlivec je citlivý vůči jinému spektru obrazů.

Člověk sám vytváří svůj obraz, prostřednictvím obrazů, které vytváří pro druhé, při obyčejných nebo nečekaných setkáních, během letmých pohledů. Při pobytu v novém prostředí je první dojem konstruován z rychlého sledu obrazů. Sekvence jednotlivých obrazů vytváří vědomí skutečnosti. Realita, přestože zdánlivě statická nebo pozvolně proměnlivá, nabízí nekonečnou řadu interpretací, kterou způsobuje subjektivní pohled.

Při dokumentární, portrétní nebo při jiné fotografické disciplíně, která pracuje s lidským prvkem jsou cítit energetické vlny, které se odehrávají mezi subjektem a černou, stále ještě magickou, skříňkou. Tato energie může nabývat nejrůznějších forem. Každý fotograf si tuto skutečnost uvědomí velice záhy. Na úplném začátku může proudící energie narůst do takových rozměrů, že zabrání stisku spouště. Fotograf se potom neubrání pocitům, které nabourávají jeho odhodlání, přehodnocuje přístup. Tato skutečnost pramení z faktu, že fotografie je médium, které zaznamenává dojmy. Abstraktní pocity, významy. Z konkrétních subjektů se stávají symboly, zatupující určité hodnoty. Každý subjekt, který se na fotografii stává objektem, je nekonečnou řadou symbolických významů sebe sama. Jeho zamýšlený význam mu dává fotograf, konečný potom každý jednotlivý divák.

Vše co děláme je způsob, nesmyslný pokus jak se vzepřít smrti. Všechno co lidé tam venku, v obývacích pokojích dělají, je jenom snahou vydobýt si na malou chvíli pocit, že to všechno k něčemu je. Všechno co děláme slouží jen k tomu, abychom zapomněli, že přijde konec. Lidé mají moc krátkou paměť a přemýšlí v zásadě jen o bezprostřednostech. Vždycky je to pokus jak zahnat nekonečný pocit bezvýznamnosti. Máme rozum, dokážeme si uvědomit svou existenci. Nakonec se ale všemi dostupnými prostředky snažíme vlastní uvědomění zahladit, vymazat. Nemyslet, neuvědomovat se.
Na fotografii je unikátní její spojení se smrtí. S koncem. To co bylo už není a jediné co nám zbylo je připomínka toho co není. Nakonec zmizí i fotografie. Možná proto z ní máme pocit, že je tak pravdivá. Nemusí zobrazovat pravdu, je s ní ale vždy spojený základní nezvratitelný fakt konečnosti věcí. Fotografie nám říká, že všechno je, bylo. Realita okolo nás je nekonečnou řadou smrtí. Fotografie ukazuje, že tu nic není. Tady a teď není nic. Přítomnost neexistuje. Je to jen naše iluze, že mezi tím co bylo a tím co bude něco je. Něco co můžeme mít tady a teď. Tuto iluzi nám poskytuje fotografie. Tady a teď držíme v ruce něco co bylo. Přítomnost neexistuje je tu jen nekonečno umírajících budoucností. Fotografie dokáže tuto zánik zastavit (pozastavit). Zastavuje umírání rodící se budoucnosti. Proto je tak magická a nikdy nás nepřestane bavit se na ni dívat. Je to jako pohled na neuvěřitelně odpornou scénu, která nás svojí ohyzdností nutí se na ni stále dívat. Budoucnost umírá v přítomnosti a stává se minulostí. Přítomnost je umírání a fotografie vytváří nekonečnou řadu jejích náhrobků. Jedinou skutečnou motivací pro život je vědomí neodvratitelné smrti.

Roman Dobeš 2010

This project

is being supported by the Ministry of Culture of the Czech Republic.

visegrad fund logo blue 800