The Information service has been stopped.

This Place – velké ambice a malá zklamání [stanislav bříza]

ThisPlace-Kollar Soukromá galerie Dox v Praze uvedla 24. října premiéru skupinové výstavy dvanácti autorů, kteří se řadí mezi nejuznávanější a nejslavnější fotografy současnosti. Dva z nich – Josef Koudelka a Gilles Peress patří pod křídla věhlasné agentury Magnum a fotografie Jeffa Walla, Stephana Shora nebo Thomase Strutha se zase pravidelně umisťují mezi nejdražšími díly v aukcích a galeriích. Zkrátka v Praze se sešla světová fotografická špička a výstava This Place se jednoznačně zařadí mezi nejvýznamnější fotografické události roku.

foto: Martin Kollár

Iniciátor výstavy Frédéric Brenner a kurátorka Charlotte Cotton si vytyčili ambiciózní a obtížný úkol pomocí fotografie prozkoumat aktuální situaci na území Izraele a okupovaných palestinských území. Jako svoji inspiraci deklarují mimo jiné i Farm Security Administration – americký projekt z 30. let dokumentující následky hospodářské krize. Jenže situace na Blízkém východě je mnohem komplikovanější a je obtížné jí porozumět i prostřednictvím erudovaných textů a vyvstává samozřejmě i otázka, má-li vůbec fotografie dostatečnou schopnost tak komplikovaný konflikt zprostředkovat, aniž by se dopustila přílišných zjednodušení a povrchnosti. Dramatické, ale často prvoplánové fotografie z nepokoji zmítaného regionu, atakující první příčky soutěže World Press Photo, mohou být odstrašujícím příkladem.

Uvážím-li, jaké cíle si výstava klade, lze jen těžko pochopit, proč v textových materiálech k výstavě není prakticky žádná zmínka o historii Izraelsko-Palestinského konfliktu a vzhledem k jeho neskutečné komplikovanosti a nepřehlednosti je otázkou, nakolik jsou návštěvníci výstavy s tímto pro pochopení výstavy zásadním kontextem seznámeni. Jistěže lze nějaké informace rychle dohledat, nicméně budou takové zdroje kvalitní a relevantní? A stačí se spokojit s očekáváním, že výstava v divácích vzbudí hlubší zájem o tuto problematiku později?

Ačkoli počátek projektu sahá až do roku 2006, většina fotografií byla pořízena mezi lety 2009 až 2013 během rezidenčních pobytů, které podle informací samotných autorů jako Jeff Wall nebo Josef Koudelka mnohdy trvaly jen pár týdnů a nikoli šest měsíců, jak uvádí oficiální zdroj výstavy. Lze se jen domnívat, do jaké míry by se jejich fotografie změnily, kdyby museli v Izraeli, potažmo na okupovaných palestinských územích strávit skutečně celý půl rok, když by na ně tíživá atmosféra místa dopadla s plnou silou. Ostatně Josef Koudelka při panelové diskuzi potvrdil, že musel z Izraele po několika týdnech odjet, jak těžce na něj doléhala tamní situace. Nicméně od maximálně angažovaného fotografa bych očekával, že právě v takovém zlomovém momentu zůstane na místě, aby na plno a autenticky zakusil depresivní bytí bez perspektivy po boku místních lidí, protože oni nemají možnost se jednoduše vrátit na západ do své fungující země v momentě, kdy je to na okupovaných územích jednoduše přestane bavit.

Z tuctu autorů nejlépe teze anotace výstavy naplnila Wendy Ewald, když při práci potlačila svůj autorský rukopis a fotoaparátu se úplně vzdala, aby jej poskytla 14 různým komunitám jak na izraelské, tak na palestinské straně. Vybírala si záměrně fotograficky neškolené osoby. Oslovila obchodníky z jerusalémského trhu, děti ze základní školy v Nazaretu, Palestince z Hebronu, Beduíny z osady v Negevské poušti, mladé židovské dívky připravující se na povinnou vojenskou službu, arabské ženy z východního Jerusaléma nebo zaměstnance mediální firmy v Tel Avivu.
Wendy Ewald nakonec vybrala 500 z mnoha tisíců vzniklých snímků a nechala je vytisknout v minilabu na běžném amatérském formátu cca 10x15 cm. Svůj koncept dále podtrhla tím, že fotografie vystavila ve skupinách podle komunit a v jednoduchém útlém dřevěném rámu nebo spíše poličce. Autentické záběry poukazují na skutečnosti, které sami autoři považovali za důležité, za krásné nebo zkrátka za hodné zaznamenání. Jsou to snímky, které pokud by vůbec vznikly, skončily by pravděpodobně maximálně na facebooku, kde by se k nim široká divácká veřejnost nikdy nedostala. Kromě toho samotná skutečnost, že oslovení lidé měli možnost fotografovat své životy s vědomím jejich pozdějšího zveřejnění, měla pozitivní sociální dopad a to především mezi frustrovaným palestinským obyvatelstvem.

Za naopak nejméně konkrétní lze označit fotografie Jungjin Lee, která vystavila rozměrné černobílé filmové zvětšeniny, které ačkoli byly jedny z nejpůsobivějších z celé výstavy, jejich vizualistický až abstraktní charakter o vytyčené problematice prakticky nic nesděluje. Jedná se o fotografie, které mohly být pořízeny i jinde. Lee nepřesvědčila ani při panelové diskuzi, kdy nedokázala ke svým fotografiím dodat nic méně obecného než "tak to prostě vidím". V každém případě je třeba uznat, že její expresivní díla patřila mezi vizuálně nejsilnější .

Zajímavé práce prezentoval Nick Waplington, v jehož případě výsledný dojem kazila horší kvalita fotografií, byť z velkoformátové kamery. Řada snímků i na fotografii o velikosti kontaktní kopie negativu měla viditelné rezervy v ostrosti, což evidentně nebylo součástí jeho záměru. Pro Waplingtona byly tématem židovští osadníci na okupovaném západním břehu Jordánu, které fotografoval jako skupinové rodinné portréty, které střídal se záběry na okolní pouštní krajinu. Frédéric Brenner se podobně jako Waplington zaměřil výhradně na Židy. Pracoval s portréty, krajinou, velkoměstem Tel Aviv a pomocí inscenované fotografie rafinovaně naznačoval zásadní problémy a otázky židovského státu.

{gallery}clanky/thisplace{/gallery}

Zklamáním pro mě byly práce Stephera Shora a Thomase Strutha, kteří více méně zopakovali svůj notoricky známý topografický přístup s velkoformátovou kamerou, který ale v případě Izraele nevyzněl zdaleka tak silně jako v jejich dřívějších pracích. Nehledě na fakt, že některé jejich fotografie by si mohli klidně vyměnit a divák by to stěží poznal. Z obou jsem měl pocit, že hledali jen zajímavé kompozice, ve kterých by dobře vynikly jejich vysoce kvalitní tisky. Jejich velkolepost ale nefungovala a v konkurenci ostatních jejich díla působila povrchně. Struth to nakonec nepřímo
potvrdil i při diskuzi, kdy nehovořil o ničem jiném, než o technických obtížích, kterým čelil při fotografování baziliky. Naproti tomu Gilles Peress a Rosalind Solomon zastupují asi nejvíce reportážně zaměřené autory. Gilles dlouhodobě a barevně dokumentoval jednu komunitu ve východním Jeruzalému a Solomon pět měsíců cestovala po Izraeli a fotografovala na klasický černobílý svitkový film každého, kdo ji při její pouti zaujal. Přímočaré, tradiční a někdy až příliš efektní snímky založené na bizarním námětu nebo vypjatém momentu u obou autorů zastiňují velká očekávání a stejně jako v případě Shora a Strutha zůstávají spíše na povrchu.

Jeff Wall přestavil jen jednu velkoformátovou fotografii, což se v kontextu ostatních zdá jako trochu málo, nicméně velmi propracovanou, jak bývá u Walla zvykem. Fazal Sheikh a jeho efektní letecké fotografie vedle Jeffa Walla působily banálně a asi bych je očekával spíše mezi amatérskými fotoweby nebo fotokluby než na tak ambiciózní výstavě . Všímá si topografie krajiny a jejich změn z ptačí perspektivy, ale v poměrně zprofanované podobě a spíše z estetického hlediska. Pro mě představoval nejnudnější a nejslabší část výstavy. Je otázkou, proč právě on byl do výstavy zařazen. Mohu jen spekulovat, jakou roli mohl hrát jeho původ a jméno blízkovýchodního charakteru, aby se alespoň trochu vyvážila převaha autorů s židovskými, evropskými nebo americkými kořeny. Tedy přinejmenším opticky, neboť Skeikh se narodil v New Yorku a jeho fotografie postrádaly jakýkoli kritický aspekt.

Koudelka prezentoval svoji notoricky známou knihu Wall, která je sice vizuálně silná, ale všímá si pouze jednoho a snad nejvíce viditelného symbolu – zdi mezi židovskou a palestinskou částí. Nutno podotknout, že Koudelkovo vyprávění o frustrovaných obyvatelých na obou stranách bylo skoro poutavější a rozhodně více k věci než u jeho kolegů. Zaujala mě nápaditá a příhodná instalace jeho fotografií jako rozložené knihy položené na nízké zdi, která se diagonálně táhne středem velké haly a tím ji rozděluje na dvě části.

Na konec jsem si nechal Martina Kollára, který je z autorů nejmladší a na jeho pracích je to vidět, představují svěží, moderní přístup, vizuálně nesmírně působivý dokument a zároveň ponechává široký prostor pro interpretaci. Kollár na výstavě působí rozhodně výrazněji a lépe než staří bardi jako Shore, Struth, Peress, Solomon nebo Waplington. Kollárovi fotografie vypadají jako kulisy z filmu, nicméně ve skutečnosti nalezl své motivy v místech jako výcvikové armádní středisko. 

Skutečnost, že se do Prahy podařilo dostat hned několik celebrit světové fotografie, lze považovat
samozřejmě za úspěch, nicméně několikanásobná hvězdná aura autorů poněkud zastiňuje samotný koncept výstavy, který při svých velkých cílech zůstává naplněný jen z části. Kdyby kurátoři deklarovali výstavu jako prezentaci dvanácti slavných fotografů, jenž spojuje fotografování na území Izraele a Palestiny, mohl bych namítnout snad jen to, že někteří z nich opakují a rozmělňují své starší práce, avšak s ohledem na vyřčené cíle kurátorů musí zaznít smutná skutečnost, že výstava This Place toho divákům o problémech současného Izraele a Palestiny řekne poměrně
málo, respektive daleko méně, než by mohla a než je v silách média fotografie. Dokonce pokud by měla výstava přispět k zlepšení situace nebo většímu vzájemnému porozumění na Blízkém východě, musela by především poskytnout oběma stranám konfliktu vyvážený prostor, což se nestalo. Na výstavě převažuje izraelský pohled na věc a celkově vyznívá proizraelsky. Za daleko zajímavější a přínosnější bych celý projekt považoval, kdyby se do něj zapojili fotografové přímo z palestinských území a především z Gazy. Bezpochyby bychom pak měli možnost vidět docela jiné
svědectví, které by se realitě blížilo daleko věrněji. Minimálně v tomto směru je pro mě výstava zklamáním navzdory hvězdnému obsazení a skvělým pracím některých autorů.

Frédéric Brenner, který je mimochodem židovského původu, během panelové diskuze prohlásil, že by chtěl projekt vystavit i v Jerusalémě, ale bude to mít nesmírně obtížné, neboť lze očekávat, že Palestinci budou na výstavu reagovat spíše negativně a se značnými výhradami.

This project

is being supported by the Ministry of Culture of the Czech Republic.

visegrad fund logo blue 800