The Information service has been stopped.

Joel Peter Witkin - Dekadence Now [Eva Pospěchová]

Brno, Dům umění města Brna, 30.9.- 28.11.

Projekt Dekadence Now představuje spodní proudy lidské mysli a umění v mnoha různých podobách. Jednou z faset je i dílo Joela-Petera Witkina, prezentované do konce listopadu v Domě umění města Brna. Rozsáhlý soubor fotografií, ale i obrazů a kreseb komplexně chronologicky i tematický mapuje jeho tvorbu.


Mluví-li se o práci Joel-Peter Witkina, jako by se automaticky vyžadovalo zaujmout vůči ní konkrétní a jasně vyhraněný postoj. Je velice snadné se jí nadchnout, je velice snadné ji zavrhnout a jím zvolené „prostředky" sebevyjádření nám tuto volbu paradoxně ulehčují i znesnadňují zároveň. Apel bizardních rekvizit a aktérů v jeho fotografiích na naše morální, etické, náboženské, společenské a osobní postoje je přímý a v každém případě zasáhne cíl, ať je naše reakce jakákoli. Právě v rekvizitách a „stafáži" je nejsilnější i nejslabší místo Witkinovy práce - otázkou je, zda pro Witkina nebo pro diváka. Díky nim rezonuje síla prvního dojmu intenzivněji, o to však skrytějším se může stát smysl sdělení. Tíha zvoleného tématu smrti, bolesti, podivnosti, erotismu, osamění, neustálá touha křísit Fénixe krásy z popela zrůdnosti bude vždy strhávat, dojímat, pobuřovat. Slovy autora: „Pro mě jsou extrémní věci jako zázrak. Není nic nudnějšího než někdo, kdo je prostě OK." Jak moc je však jeho tvorba nadčasová, a jak moc je spjatá s dobou 80. -90. let, kdy přinášela nový pohled do vývoje umění a byla ve svém pojetí novátorskou a provokativní? Postavantgardní směšování Intelektuálního se sentimentálním, estetického s antiestetickým bylo skutečně provokativní a zároveň legitimním, jednotlivé složky se nepopíraly, ale vzájemně zdůrazňovaly. Jeho fotografie jsou vizuálně stále silné, ale na poli kunsthistorie se mohou stát jen reliktem sama sebe. Jak tedy dnes komunikovat s tímto obrazem?


Joel Peter Witkin se narodil v roce 1939 v New Yorku. V jeho životě je několik často citovaných momentů, které jsou spojovány se směřováním jeho tvorby a snad jsou do jisté míry i záměrně vytvářenou osobní mytologií. Rodiče s rozdílným náboženským cítěním ovlivnili jeho vnímání a postoj každý z jiného úhlu, jako by jeden zvolil formu a druhý obsah. Silná Katolická víra jeho matky ho s největší pravděpodobností zasáhla ve spirituální a exaltované stránce jeho děl, sám sebe také označuje za křesťanského umělce a přirovnává své práce k  modlitbě. Naopak otec židovského vyznání ho přivedl k médiu fotografie. S úspěchem se setkává prakticky od počátku, kdy od něho v jeho 16 letech zakoupil jednu fotografii Ewarda Steichen pro Muzeum moderního umění v New Yorku. Své praktické i teoretické znalosti dále rozvíjel na Cooper Union school of art v New Yorku, kde studuje sochařství, a studiem dějin umění a fotografie na univerzitě Albuquerque v Novém Mexiku.


Vedle úspěchu ho ale od útlého věku provází i setkávání s různými projevy smrti, formami zániku, které stupňují sensitivitu pro lidské utrpení. Klíčem, který měl otevřít dveře do tohoto světa, byla tragická autonehoda, která se odehrála v jeho 6 letech, kdy dekapitovaná dívčí hlava ocitla u jeho nohou. Stala se mu optikou, skrze kterou vnímá život neoddělitelně spojený se smrtí, otevřenou Pandořinou skříňkou, jejíž obsah bude neustále rezonovat v jeho fotografiích. Protiklady krásy a ošklivosti, utrpení a slasti, přibližování se protikladů, z nichž se vlivem životních zkušeností mohou stát synonyma, hledá krásu tam, kde není evidentní: „moje práce vychází ze snahy směřovat k lásce, ale skrze temnotu." Sensitivita a fascinace smrtí nutně sílí během války ve Vietnamu, kdy slouží v armádě jako fotograf zachycující tragické konce vojáků, a při fotografování v márnicích Nového Mexika, kde již začíná systematiky vyhledávat lidská těla pro své fotografie.


Jeho fotografie jsou označovány za extrémní, zvrhlé, provokativní, perverzní. Na první pohled je skutečně těžké soustředit se na něco jiného než na překvapení a možná i hrůzu ze spatřených lidských ostatků stylizovaných do estetických zátiší, osob vystavujících nejrůznější deformity a abnormality. Setkáme se s ironií, sarkasmem, nadsázkou, ale nikdy ne s dehonestujícím pohledem. Naopak tito lidé vystupují jako svého druhu světci, osoby již nikoli stojící mimo běžnou populaci, ale hledící na ni z jiného světa, záměrné ale nenásilné ostentatio. Masky na tvářích smazávají identitu a individualitu aby odhalily universum. Chce se věřit, že ve Witkinově případě nikdy nešlo o prvoplánovost a kalkul, že ho nezajímá bolest fyzická, ale duševní a že znetvořené lidské tělo je jen prostředníkem ke kontemplaci a hledání vlastní životní cesty, že vehemence s jakou se od konce 70. let drží svého na tématu a na druhé straně konzervativní a pro dějiny umění překonané formy, toto jen potvrzují. Provokativnost obsahu je s touto formou však ve zvláštním souladu i protikladu. Precizně provedené černobílé zvětšeniny s dodatečnými zásahy do negativu i pozitivu, dodávají obrazu syrovost, ale i estetično. Nicméně dotváří osobitý rukopis, který odnímá prostoru jeho určení v čase, a je obdobou masky odnímající zjevnou identitu. Obraz se pak stává metaforou. Witkinovy fotografie jsou plné vizuálně protikladných prvků vysokého a nízkého, symbolů, křesťanské ikonografie, citací a parafrází děl umělců předchozích generací, ale i svých vlastních. Ty však obraz někdy až příliš zatěžují a znesnadňují jeho čtení. Jeho um je ve složitých kompozicích, ale jeho síla v jednoduchých stafážích, kde ustupuje virtuozita obrazu ve prospěch obsahu a soustředění se na jednu výpověď a myšlenku: Žena v modrém klobouku 1985, Lampa Art deco 1986, Un santo Oscuro 1987, Portrét jako vanitás 1994, aj. Práce z posledních let zdá se však tuto naléhavost a sílu ztrácejí, sklouzávají více k sentimentu a k dekorativismu, složité aranže výraz spíše oslabují. Peter-Joel Witkin sám přiznává, že s přibývajícím věkem upouští svět rekvizit smrti a obrací se více k lehčím tématům, krásy v jejím obecně chápaném slova smyslu. Koncentrace vjemů a napětí v jeho fotografiích je tak silná, že pokud se poruší subtilní rovnováha mezi jednotlivými ingrediencemi (komponenty), může se jejich obsah skutečně snadno stát ne toliko provokativním, jako spíše prázdným a samoúčelným a v krajním případě i perverzním.


Dílo Joela-Petera Witkina asi vždy bude pro mnohé něčím mezi Ariadninou nití a ostřím nože, na kterém je velice těžké udržet rovnováhu.

 

Eva Pospěchová

(text vzniknul pro žurnál současného výtvarného umění Ateliér)

This project

is being supported by the Ministry of Culture of the Czech Republic.

visegrad fund logo blue 800