The Information service has been stopped.

Úniky a návraty - surrealistická fotografie v Československu [Eva Pospěchová]

(Uměleckoprůmyslové muzeum MG - výstavní prostor Camera - Husova 14, Brno - 12. února 2010 - 23. května 2010)

Brněnská výstava mající v podtitulu názvu „Surrealistická fotografie v Československu", není retrospektivou tohoto směru v jeho kunsthistorickém slova smyslu. Neoklešťuje jeho existenci datací, neklasifikuje a nepohlíží na něj jako na „uschlou větev dějin umění". Pokud by vše bylo zmapováno a podřízeno přísné vnitřní logice, naplnila by se pak snad Bretonova slova: „Dějiny surrealismu! Surrealismus je tedy mrtev! Reminiscence uměleckých tendencí, které pracují s odvrácenými fasetami lidské mysli, jsou neustále živé a těší se oblibě. Důkazem je nejen tato výstava, ale i nedávno probělá přehlídka belgického (vlámského) designu s názvem Je suis dada v pražském uměleckoprůmyslovém muzeu či chystaná výstava Dakadence Now, která proběhne na podzim v Rudolfinu. V souvislosti se surrealismem je také vhodné zmínit výstavu ludwigshafenském muzeu Wilhelma Hacka - Gegen jede Vernuft, Surrealismus Paris - Prag (14. 11. 2009 - 14. 2. 2010), která mimo jiné mapovala vlivy českého prostředí na tento internacionální směr.


Kurátor brněnské výstavy Jiří Pátek, pracuje s pojmem surrealismus volně. Prezentuje ho jako něco, co přetrvává nadále, co tu vlastně bylo vždy latentně přítomno, přijímá na sebe rozmanité podoby, s různou intenzitou se dere na povrch, nikdy se však zcela nevytrácí, jen ustupuje do pozadí, aby koexistovalo s jinými směry. Jeho stopy nachází nejen ve volné umělecké tvorbě, ale i v masové „kultuře" reklamy. Na vybraných fotografiích 42 autorů, od poloviny 30. let po současnost, kteří ve většině případů nepatří k „pravověrným" stoupencům surrealismu, ať datací tvorby či uměleckým postojem, sleduje jeho vůli k životu nebo spíše ke snění. Jsou zde zastoupeny fotografie Emily Medkové, Alexandra Hackenschmieda, Otakara Lenharta, Eugena Wiškovského, Viléma Reichmanna, Hugo Táborského, ale i Jakuba Rudolfa Dudy, Jana Pikouse, Miroslava Machotky, Františka Dostála, Karla O. Hrubého, Štěpána Grygara, Miro Švolíka, Vladimíra Birguse, Jindřicha Štreita, Viktora Koláře, Václava Jiráska, Evžena Sobka, Vojtěcha Slámy, aj. Tedy vedle autorů, v jejichž tvorbě zaznívá surrealistický „kánon" podivuhodných seskupování, setkávání a srůstání předmětů i osob a snových her, ve své původní obecně chápané podobě či se na něj vědomě odvolává, nalézáme i práce autorů, kteří jdou jinými cestami a jejichž doménou se staly jiné vyjadřovací prostředky.


Hranice surrealismu jsou již ze své podstaty velice těkavé a neznatelné, nacházející se na pomezí reality a snu, volně prostupující své okolí. A tak rozlišování mezi tím, co je surrealismus a co přirozené upínání se mysli k nevysvětlitelnému, absurdními, pitoresknímu tedy všemu tomu, co stojí mimo území racionality, může být poněkud obtížné. Rozhodujícím kritériem výběru bylo užití „surrealistických principů vidění". Nicméně u mnohých autorů, je tento motiv spíše jakousi obohacující esencí či letmým dotykem, nežli životním postojem. Na první pohled mohou jejich fotografie silnou vizualitou případně emoční naléhavostí odkazovat k surrealistické tradici, ale podstata jejich sdělení se mnohdy liší. Fotografie by měla být nahlížena v kontextu celé tvorby, která jedině podává objektivní výpověď o záměru autora. Chceme-li být terminologicky přesní, můžeme se ptát, zda jsou obsahy a sdělení všech vybraných fotografií stále ještě v intencích surrealismu, nejsou-li jeho hranice přeci jen posunuty příliš daleko a není-li tedy příhodnější obecnější označení imaginativní proudy/tendence ve fotografii. Surrealismus objevil, nebo spíše postavil do centra to, co se nacházelo na okraji, to co bylo skryto pod povrchem se díky němu ocitlo na denním světle, o čem se mluvilo tiše, hlasitě zformuloval. Shromáždil iracionální produkty mysli a vytvořil směr, kterému dal specifická vizuální pravidla a terminologii. Otázkou tedy je, zde výstava sleduje surrealismus, či právě tyto produkty, tedy původní (a věčné) zdroje, ze kterých sám čerpal.


Zvolené téma přímo nabízí prostor pro netradiční pojetí instalace. Na rozdíl od výše zmiňovaných projektů Je sui dada a Gegen jede Vernuft, Surrealismus Paris-Prag, kde byly záměrně zapojeny i ostatní smysly diváka a kdy se uspořádání výstavního prostoru stalo svébytným prvkem umocňujícím a přibližujícím účinek a poselství vystavených děl, je brněnská instalace koncipovaná spíše komorním způsobem. Kromě fotografií je doplněna koláží z tiskovin nejrůznějšího druhu, všudypřítomných banálních obrázků a „interaktivním" objektem vtahujícím diváky do „hry". Tato pojítka mezi nadrealitou a (každodenní) realitou mají stvrdit jejich neoddělitelnost a propojenost odrážející se i v nejběžnějších oblastech života.
Jiří Pátek dle svých slov uvažoval o tomto proudu (v) umění především jako o tvůrčí metodě s mnoha přesahy a snažil se poukázat na kontinuální užívání specifických postupů surrealismu a zároveň na kvality fotografie samé. Podstatnou se může stát rovněž debata o tradičním vnímání uměleckohistorických kategorií, kterou se svou koncepcí snaží podnítit.

Eva Pospěchová

(text vzniknul pro žurnál současného výtvarného umění Ateliér)

This project

is being supported by the Ministry of Culture of the Czech Republic.

visegrad fund logo blue 800