The Information service has been stopped.

Mimo zónu - fotografie z let 1970-1989 [Eva Pospěchová]


Langhans galerie Praha - 04/11/2009-31/01/2010

(Josef Sudek, Jan Svoboda, Bohdan Holomíček, Marie Kratochvílová, Miroslav Machotka, Jiří Poláček, Vratislav Hůrka, Jaroslav Bárta, Bořivoj Hořínek, Dušan Šimánek, Iren Stehli, Daniela Horníčková a Ivan Lutterer, Štěpán Grygar, Lukáš Jasanský a Martin Polák)


K dvacátému výročí od uplynutí Sametové revoluce vzniklo hned několik výstavních projektů, které různým způsobem reflektují dobu před touto (ale i po této) události. Galerie Langhans se připojuje výstavou Mimo zónu - fotografie z let 1970-1989.


Právě mimo zónu oficiálního zájmu, mimo povolený a „shora" usměrňovaný umělecký proud, stála většina z 16ti vystavených autorů, kteří nezapadali ani do kritéria propagované oficiální tvorby, ani se nerekrutovali z řad amatérských fotografických spolků. Jedním z nich byl i Dušan Šimánek, který se tentokráte ujal role kurátora. Šimánek, stejně jako mnoho jeho kolegů z pražské FAMU vytvořili na přelomu 70 a 80. Let, jakousi neoficiální skupinu kolem teoretičky Anny Fárové. Ta velkou měrou přispěla k zpřístupnění jejich tvorby veřejnosti, když v roce 1978 započala s výstavami v značně omezených a stísněných prostorách Činoherního klubu. Snahy o nalezení „vlastní zóny" vrcholí v roce 1981 instalací ve zdevastovaném klášteře v Plasích. (Bárta, Poláček, Šimánek, Lutterer, Holomíček).


Fotograf Dušan Šimánek se při výběru autorů jakoby ohlíží zpět za touto dobou a připomíná práce, jemu často generačně blízkých autorů, právě z tohoto okruhu. Řídí myšlenkovou spřízněností s jejich tvorbou. Rozhodujícím kritériem se pak stává čistá nemanipulovaná a nefigurativní fotografie, minimalismus forem, koncentrace na téma. Volně se zde prolíná několik rovin, jak vizuálních, tak myšlenkových, více či méně reagujících na poměry doby, která izolovala od okolního světa, obklopovala a pohlcovala každý privátní prostor. „Tři generace" fotografů, počínaje Josefem Sudkem, konče dvojicí Jasanský-Polák, se s tímto faktem vyrovnává rozdílně, ať už hledá odpověď na otázky ryze osobní, reflektuje náladu doby, nebo se ptá po smyslu a postavení fotografie samé.

 

Subkapitoly přibližující obsah výstavy

Kontemplace-fascinace-koncentrace:
Je velice těžké zařadit Josefa Sudka a Jana Svobodu do dobových souvislostí. Stojí jako by stranou, ve svém vlastním světě, vzájemně však úzce propojeni. Na Sudkově i Svobodově fotografii jsou zachycena zrcadla.  Odrážejí okolní prostor, jednou zaplněný labyrintem předmětů, jednou vyprázdněný, redukovaný na elementární tvary. Záznam toho co je evidentní a toho co je skryté, zamýšlení se nad věcí která tu je, stejně jako nad věcí, která tu (už) není. Zrcadlo a prostor, který ho obklopuje, nejsou dvě oddělené veličiny, nemohou stát mimo sebe, dochází k syntéze, vzniká třetí svébytný obraz a zároveň je stále přítomný symbol předmětu. Obě zrcadlí okolí jen z části, jedno je téměř slepé, z druhého zbyl fragment, přesto zachycují, to co je pro každého z autorů fotografie zásadní, co ho vystihuje. Slovy Josefa Sudka: „ve všem je ještě něco víc než jenom ty věci". Ve zdánlivě prostých fotografiích Jana Svobody, je pak obsažen dlouhý proces hledání dokonalých světelných valérů, ideálních kompozic, pokusů o vyjádření prostoru, polemika s fotografií jako uměleckým médiem. Tvorba se silným filozofickým, až existenciálním podtextem, která v sobě obsáhne jak konceptuální polohy, tak úctu k malířské tradici. Schopnost skloubit minimalismus se symbolismem, melancholii s věcností.

Privátní světy subjektivního dokumentu:
Marie Kratochvílová se v roce 1977 vydala na několikatýdenní cestu po Francii. Zvažovala emigraci, ale rozhodla se zůstat. Výsledkem byla kniha fotografií s názvem Me France. Své pocity z nejisté doby a osobního dilema zachytila v jakoby, neestetických a melancholických momentkách. Útržky slov, fragmenty předmětů a lidských těl obsahují skrytý kulturní kód neznámého místa a nálady smutku.  Stejně tak i cesty Bohdana Holomíčka odrážejí stav mysli, nesou v sobě pocit neustálého plynutí a pomíjivosti.


Kulisy doby:
Jaroslav Bárta vytvořil v roce 1981 cyklus Okna.  Zaměřením pozornosti na něco tak fádního dokonale vystihnul podstatu a absurditu doby. Harmonie detailu a celku, typická pro fasády starých domů, byla brutálně porušena implantáty nových oken razantně devastujících celkový vzhled domu. Jejich velikost a pozice se mění, řád ustupuje chaosu. Jako by se výhledy z oken, ale i výhledy na cosi lepšího v životě nájemníků žijících za nimi, definitivně měnily a deformovaly.


Iren Stehli pak přidává k této absurditě i jakési ironické pousmání. Fotografuje podivná aranžmá vitrín a obchodních výloh, kde nabobtnalé nic získává roztodivné pitoreskní formy. S jakou bezradností se asi museli potýkat ti, kteří z jednodruhového sortimentu zboží skládali obrazy blahobytu, jako je tomu u hradby sklenic se zelím nebo kreativnější pyramidě krabic pracího prášku?
Dvojice Polák Jasanský absurditu a ironii doplňují o topografii banality a šedi.  Nacházejí zalíbení v městském prostředí neutrálního typu, nehledají evidentní symboly a hesla, vyhýbají se záměrné kritice, vytvářejí jakousi estetiku suchosti. Zajímá je „esence" doby a místa. Odmítají výtvarnost, důležitá je však řemeslná preciznost, často pracují s velkoformátovou kamerou, postup se tak stává součástí „hry". (dále Lutterer a Daniela Horníčková - Kulisy města - jakási obrácená Potěmkinova vesnice)

Barva, jako nástroj exprese
Převažující část vystavovaných autorů je zastoupena černobílou fotografií, v několika případech, se však barva stává silným vyjadřovacím prostředkem.
Při přestavbě starého Žižkova v roce 1978, opustili lidé své domovy. Domy určené k demolici se vyprázdnily, zbyly jen otisky dřívějších nájemníků. Dušan Šimánek fotografoval tyto stopy času a zmizelých obyvatel, ulpívajících na starých tapetách a oprýskaných zdech. Cyklus příznačně nazval Ticho. Podařilo se mu, vtisknout tomuto dezénu minulého času silný estetický náboj a zároveň uchovat tolik výmluvné mlčení zmizelého.


Další fotograf, pracující s barvou byl Bořivoj Hořínek, zcela netradičně využívající fotografický materiál. Konce a začátky barevného kinofilmu, apendixy určené jen k odstřižení od řady záměrně exponovaných políček, se stávají sami nositeli obrazu. Hořínek využívá tohoto často náhodně exponovaného materiálu a objevuje v něm působivé abstraktní krajiny. Cesty k těmto krajinám je možné nalézt, opustíme-li staré bezpečné cesty nahlížení a na rozcestí se vydáme nevyšlapanou pěšinou.


Do méně lyrických poloh nás přenese soubor Noc Jiřího Poláčka, kde podivná „těla" domů odhalená světlem blesku, ostře vystupují ze tmy a ožívají zneklidňující atmosférou. V jakých končinách se to nalézáme?

Na závěr je třeba říci, že Dušan Šimánek se nesnažil o ucelenou retrospektivu fotografie té doby. Výstava také nepřináší nové myšlenky nebo silný kurátorský záměr, jako tomu bylo v případě výstavy Fotografie?? , kde Jan Freiberg a Pavel Vančát staví mnohé z autorů (celkem 6) zastoupených na výstavě v galerii Langhans do nových kontextů, zejména sledováním určité melancholičnosti vidění a nových přístupů k fotografii jako médiu. Přestože, se Šimánkova výstava měla pokusit o nazírání autorů v nových souvislostech, cituje v podstatě model Anny Fárové. Kurátor také hovoří o „vědomí autorů o určitém konceptu, které mělo být rozhodující při tříbení tento pojmu, tak jak ho známe dnes". Pojem konceptuální je v této souvislost poněkud zavádějící. Každý dobrý autor sleduje myšlenku, nelze se však o něm vyjadřovat jako o konceptuálním umělci. Například je velmi sporné, zda můžeme dílo Josefa Sudka (a dalších) řadit mezi konceptuální. Jeho dílo je sice velmi koncentrované na myšlenku, ale je stále velmi vázané na médium fotografie a estetickou a emocionální stránku, tedy elementy, kterým se konceptuální umění z principu vyhýbalo. Toto kritérium tedy nemůže být stěžejním při koncipování výstavního projektu. Nicméně i tento výběr fotografií velice dobře nastínil „předlistopadové ovzduší" z různých úhlů pohledu.


Výstava je doplněna publikací Mimo Zónu obsahující rozhovor Jiřího Pátka s Dušanem Šimánkem a Pavla Vančáta s Annou Fárovou, text je doplněn o přísoěvek Christine Frisingelli, šéfredaktorky rakouského časopisu Camera Austria.

Použitá literatura:
Fárová, A.: Dvě tváře. Praha 2009.
Vančát, P., Freiberg, J.: Fotografie??. Klatovy 2004.
Frisinghelli, CH., Slavická, M.: Mimo zónu - fotografie z let 1970-1989. Praha 2009.

Eva Pospěchová

(text vzniknul pro žurnál současného výtvarného umění Ateliér)

This project

is being supported by the Ministry of Culture of the Czech Republic.

visegrad fund logo blue 800