The Information service has been stopped.

Josef Moucha: Na vlastní stopě: Mošnov 1982 [David Maixner]

14Výstava Josefa Mouchy se jakoby schovává v zadním sále Pálffyho paláce Galerie mesta Bratislavy. Divák musí nejprve projít výstavou Italského deníku z let 1965-66 Jana Lukase, který se zabývá živořením v utečeneckých táborech, ovšem obě výstavy jsou si příbuzné nejen formální stránkou (jde o černobílou fotografii), ale navozují i podobný pocit dominance a represe. V případě Josefa Mouchy jde o výstavu uspořádanou kurátory Romanem Poláškem a Martinem Popelářem z ostravské galerie Fiducia.

Josef Moucha se narodil v srpnu roku 1956 v Hradci Králové. Vystudoval Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy. Fotografii během studií nejen praktikoval, ale zabýval se jí i teoreticky, spoluzaložil galerii Pražský dům fotografie, uspořádal několik významných výstav fotografie. Pracoval jako redaktor Revue Fotografie a časopisu Fotograf. Je autorem řady monografií o fotografiích a fotografech, jako jsou např. Jan Lukas, František Drtikol nebo Jiří Hanke. Výrazně přispěl i do obsáhlého katalogu Fotogenie identity – Paměť české fotografie. Od roku 1993 působí jako fotograf ve svobodném povolání, má za sebou více než 20 autorských výstav.

Výstava Na vlastní stopě s podtitulem Mošnov 1982 se objevuje také pod názvy Výcviková rota nebo Kdo se dá na vojnu. Ovšem názvem Na vlastní stopě Josef Moucha navazuje na svoje předchozí stejnojmenné soubory, ve kterých se nejen vrací do míst a časů ze své minulosti, ale kde se kromě dokumentování skutečnosti zabýval především vizuální stránkou, vjemy na okraji vnímání a formálním řešením snímků. V minulých souborech hodně experimentuje s médiem, inspirován vizualismem, použil např. výraznou stylizaci v podobě zvětšování fotografií z kinofilmu přes rozhraní dvou sousedících políček, včetně perforací. Tyto předchozí díly cyklu Na vlastní stopě uvedl např. v galerii Fiducia v Ostravě nebo v Ateliéru Josefa Sudka v Praze. Byly také součástí výstavy Tenkrát na východě, kterou představili kurátoři Vladimír Birgus a Tomáš Pospěch, a která se zabývala životem v Československu za totality.

Soubor z ostravského letiště Mošnova ale poněkud vybočuje z cyklu Na vlastní stopě, snad také proto nese různé názvy. Neexperimentuje zde s médiem, žádné vícenásobné expozice ani nazvětšované perforace, jde o klasickou černobílou fotografii ve čtvercovém formátu, která zde slouží obsahu.

Pro diváka je dokumentární sdělení tohoto souboru elementární. Josef Moucha se vydal zpět v čase, aby nám přiblížil dobu normalizace a studené války v Mošnově, kde sloužil na vojně, odkud je přibližně stejně blízko do Polska i na Slovensko, a kde se čas zastavil. Zachyceny jsou z dnešního pohledu až absurdní situace popisující celý průběh vojenskou službou, od přijímače, přes stříhání vlasů, lékařské vyšetření, přednášky a kulturní vložky až po propuštění ze služby. Soubor je velice přehledný a ucelený, stejně jako jeho prezentace, která nás provede skutečně chronologicky celou službou. Na jednotlivých zastávkách v čase se dozvídáme podrobnosti o zachycených momentech, někdy z více úhlů pohledu, jindy z více podobných událostí. Fotografie u nás často budí úsměv nad bizarností situací a podmínkami vojáků a tvoří ucelený soubor s jednotnou atmosférou.

Myslím, že každého diváka zaujmou především fotografie dokumentující hygienickou stránku základní vojenské služby, tedy nazí muži ve sprchách a umývárnách. Nejde o akty jako takové, muži působí spíše jako prvek zpestření v ponurých místech, kde jsou sprchy umístěny. Nahota zde má tedy i své opodstatnění. Zároveň však lidská bytost dodává těmto místům nádech bizarnosti a dočasnosti. Provizorní prostory i podmínky vyjadřují dostatečně silně, že umístění lidí na vojně je pouze dočasné, že není nutné zařizovat sprchy trvalé a krásné, ale že je naopak možné snížit trochu lidské důstojnosti, takže muži zde nemají žádný privátní prostor, žádné soukromí. Pro vojáky jistě nebylo snadné žít v takových podmínkách a to nám ukazuje sílu člověka se s takovou situací vyrovnat. Další úroveň snížení lidské důstojnosti mohou představovat samotné fotografie. Nejen, že vojáci museli v těch nuzných podmínkách žít, ale navíc jsou při tom i fotografováni, což nutí k přemýšlení, jaký asi byl mezi nimi vztah, jak dobří přátelé byli s Josefem Mouchou a co si o tom všem asi mysleli.

Bizarně působí i fotografie nudných přednášek, kde je třída plná zádumčivých vojáků nebo např. nenápadná fotografie popelnice plné lidských vlasů.

Další skupinou fotografií, které mě zaujaly jsou fotografie z vojenského nástupu a přehlídky. Sledováním těchto fotografií jsem strávil delší dobu, protože jsem se snažil poskládat celou scénu. A opravdu to je možné, protože Josef Moucha zde zabral nástup ze všech stran, různé úhly pohledu, ale na fotografiích jsou někdy více a někdy méně nápadné spojující prvky, např. řada topolů v pozadí, dlaždice na zemi nebo okolní budovy. A tak po důkladnějším prostudování dostáváme nepřímo trojrozměrný obraz, fotografie zde může sloužit jako jakési deskritpivně geometrické promítnutí reality do ploch a je jen na divákovi, jestli se pokusí si obraz složit v celek.

Neméně zajímavá je i čtveřice fotografií z lékařské prohlídky, kde lidská důstojnost opět ustupuje do pozadí, podobně jako u sprch. Okolnosti donutí lidi se přizpůsobit, prostě není jiná možnost než se vykoupat v lavoru, stejně jako není jiná možnost odložit svoji jedinečnost a nechat se prohlédnout lékaři v podmínkách připomínajících běžící pás v továrně.

K pousmání nutí skupina fotografií kulturních přednesů, tancovaček a představení, které byly zřejmě zamýšleny pro pobavení a povznesení morálky mužstva. Lidé na těchto fotografiích totiž nevypadají příliš pobaveně, jako spíš znuděně a otráveně. Jedna z mých nejoblíbenějších fotografií celého souboru je dívka v papučích snad recitující báseň. Na fotografii je i řada vojáků sedících na lavičce v tělocvičně, která je naprosto nezaujatá dívčinným přednesem a snažící se toto vynucené rozptýlení pouze nějak přečkat.

Výstavu uzavírají fotografie před hostincem, kde je skupina vojáků končící svoji základní vojenskou službu. Tyto fotografie na mě působí jinak než všechny předešlé. Vypadá to na opuštěný hostinec, před kterým je pouze skupina vojáků v neupravených uniformách zapíjející konec své vojenské služby. Na každé fotografii je vidět okamžik, kdy někdo pije. Nepůsobí to na mě jako veselé loučení nebo nějaký večírek, spíše jde o to zapít a zapomenout vše, co se stalo. I fotografie samotné příliš nepracují s kompozicí, perspektivou, světlem nebo prostorem jako v předešlých částech, jsou zde stále stejní lidé, stejný prostor, stejná opuštěná atmosféra, další pití.

Za dobu 27 let, kdy fotografie čekaly na zveřejnění, je čas již osvobodil od původních vlivů doby a nyní působí výstižně, svěže a intenzivně. I Josef Moucha považuje fotografie za pomůcku v boji proti tehdejší době:

„Vyhovovalo mi, že se jedná o polemiku s tím, jak jsme tenkrát měli skutečnost všichni vidět.“

Věřím, že pro pamětníky jsou fotografie autentickou vzpomínkou na to, jak společnost pohltila jedince a pro nás, kteří jsme onu dobu osobně nezažili, jsou zajímavým přiblížením atmosféry.

Výstava je otevřená do 9.1.2011 v Pálffyho paláci Galerie mesta Bratislavy.

Zdroje:
http://www.asociacefotografu.com/osobnosti.php?id=54
http://www.gallery.cz/gallery/cz/josef-moucha.html
http://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Moucha
http://www.digimanie.cz/art_doc-3523CE6913AF597BC12572BA004230EC.html
http://www.digifotomag.cz/cz/view.php?cisloclanku=2009040007&menu=4
http://www.artmagazin.eu/galerie-vytvarniku/josef-moucha-na-vlastni-stope.htm
http://fotomonitor.info/www/vystavy/vyaa.asp?ida=452
http://abart-full.artarchiv.cz/osoby.php?Fvazba=foto&IDosoby=6489
http://www.kinokotva.cz/?idc=7&idv=20&archiv=1&realizovane=1
Časopis Fotograf, 5/2005, str. 70
Katalog Mesiace Fotografie 2010
http://www.sedf.sk/article.aspx?c=20&a=3934

This project

is being supported by the Ministry of Culture of the Czech Republic.

visegrad fund logo blue 800